Zoubková víla Lentilka a ztracený zoubek

V jednom malém městečku, v domečku se zahradou plnou pampelišek, žila holčička jménem Elenka. Měla zelené oči, blonďaté vlásky a smích, který zněl jako cinknutí skleněného zvonečku. Elenka měla ráda pohádky, tanec a nejvíc ze všeho se těšila na den, kdy jí vypadne první zoubek — protože každé dítě přece ví, že pak přiletí zoubková víla.

Ale víly nežijí jen v knihách. Jsou skutečné, i když je většinou nevidíme. A mezi nimi je jedna zvláštní, odvážná a trochu praštěná víla jménem Lentilka. A právě tahle víla se jednoho kouzelného večera vydala na neobyčejnou výpravu — výpravu za zoubkem, který neskončil pod polštářem, ale úplně jinde. **

Elenka měla dneska velký den. Po týdnech kývání a vrtění se jí konečně začal uvolňovat první mléčný zoubek. Celý den si ho prstem popostrkovala sem a tam, a už se nemohla dočkat, až vypadne. Plánovala si, jak si ho uloží pod polštář a Zoubková víla jí v noci nechá malý dáreček.

Večer usedla s maminkou k večeři – měly její oblíbené kuře na paprice s rýží a ovocný salát jako dezert. Elenka se s chutí zakousla… a najednou křup!

Zastavila se v půli žvýkání. "Mamí?" pípla. "Ten zoubek… myslím, že jsem ho snědla!"

Maminka se na ni zadívala a hned si všimla drobné mezírky, kde Elence chyběl přední dolní zoubek.

Elenčina bradička se zachvěla a v očích se jí objevily slzy. Maminka ji okamžitě objala a pohladila po vláskách. "To vůbec nevadí, Elenko. Víš, Zoubková víla má svoje způsoby. Pozná, že ti zoubek vypadl, i když není pod polštářem. Určitě i tak přijde."

Elenka tiše pofňukávala, ale nakonec souhlasila, že půjde spát. Zachumlala se do měkkých peřin, hladila si bříško a šeptala: "Doufám, že ho tam víla najde..." Její víčka se pomalu zavřela a pokojíček naplnilo jemné šumění nočního ticha.

Mezitím, daleko za sedmero horami a sedmero řekami, v barevné Zoubkové říši žila víla jménem Lentilka. Zoubková říše bylo kouzelné místo, kde stály průsvitné paláce, cestičky byly vykládané perleťovými zuby a vzduchem voněla máta a cukrová vata. Uprostřed říše, v největší perle na světě, se nacházela Kancelář Zoubkových víl – místo s měkkými stěnami, lampičkami z fosforeskujících mušliček a bublajícími duhovými pramínky v každém koutě. Každá víla tu měla svůj stůl, vlastní Zoubkofon a barevný kufřík na sbírání zoubků.

Víla Lentilka právě třídila svou sbírku duhových obalů na zoubky, když jí na Zoubkofonu zazvonilo upozornění. Na displeji zablikala zpráva:

Zoubek č. 1 – Elenka, 6 let – zoubek ztracen uvnitř těla!

"Zub v bříšku?! O-ou! To bude pořádná výprava!" vykřikla Lentilka a hned začala přemýšlet, jak si s tím poradí. Chvilku nervózně poletovala kolem svého stolu, ale pak se zastavila, když si uvědomila, že právě kvůli takovým chvílím má svou práci tolik ráda.

Každý vypadlý mléčný zoubek byl pro Lentilku pokladem. Pokaždé, když našla zoubek, tiše ho vzala a místo něj zasadila kouzelné semínko nového, pevného zoubku, který už vydrží napořád. Ale to nebylo všechno! Staré zoubky měly své důležité poslání: stavěly se z nich třpytivé zámky, chodníčky, a malé lampičky, které svítily v temných zákoutích Zoubkové říše. Některé zoubky se proměňovaly v klávesy klavírů a ty nejbělejší, nejkrásnější zoubky? Ty Lentilka a její sestry proměňovaly v hvězdy, které večer rozsvěcovaly noční oblohu.

Víly ale měly jednu důležitou podmínku – aby mohly zoubek najít, musel být pokojíček uklizený. Pokud by v pokojíčku vládl nepořádek a po podlaze by se válely rozházené hračky, mohla by se víla polekat, mávnout křidélky a odletět pryč.

Lentilka rychle vytáhla svůj kouzelný batoh a začala se připravovat na neobvyklou misi. Tentokrát totiž nebude stačit vklouznout pod polštář jako obvykle. Musela se vydat do tajemného světa uvnitř dětského bříška!

Naštěstí měla po ruce svůj speciální lektvar z Říše divů – zelenomodrou bublající tekutinu, která dokázala Lentilku zmenšit do mikroskopické velikosti. Recept jí kdysi svěřil moudrý králík z Divotopů, a Lentilka ho používala jen ve výjimečných případech.

A protože se tentokrát vydávala do útrob lidského těla, oblékla si Lentilka speciální kosmonautskou helmu. Helma ji chránila před žaludečními šťávami, umožňovala jí volně dýchat a udržovala spojení s řídící centrálou v Zoubkové říši.
"Tak jo, jsem připravená na svou největší záchrannou misi!" zvolala víla, mávla kouzelnou hůlkou pokrytou zlatým prachem a PUF! Zmizela!

V příštím okamžiku se objevila v Elenčině pokojíčku. Všude bylo ticho, jen Elenka tiše oddychovala ve své postýlce. Pokojíček byl krásně uklizený – hračky uložené v policích, knížky srovnané na stolku a ani jedna ponožka na zemi. Lentilka se spokojeně usmála, tady mohla začít kouzlit beze strachu.
Vytáhla svůj červený, kouzelný lektvar s nápisem Zmenšovadlo z Říše divů, vypila ho a během chvilky byla tak malinká, že by si mohla zatančit na kapce rosy. Zkontrolovala svůj Zoubkofon, kde jí zablikala mapa těla s navigací ke ztracenému zoubku, a pak vletěla Elence nosem přímo dovnitř. Z nosu doletěla k hltanu. Potom narazila na jícen a z jícnu díky navigaci našla cestu až do žaludku.

Rozhlédla se kolem. Našla kousek jablíčka, semínka z kiwi a dokonce i trochu rýže.

Posvítila baterkou do dalších zákoutí žaludku a najednou se v dáli něco zablesklo. Byl to on! Elenčin první mléčný zoubek se zamotal do slupky od hroznu. A jak se leskl! "Z toho bude krásná nová hvězdička!" zvolala nadšeně Lentilka.

Jenže v tu chvíli se z temné žaludeční stěny vynořil obrovský bacil! Měl osm chapadel, kyselý výraz a vrčel jako hladová pračka. "Co ty tady?! Víly nemám rád!"

Lentilka se nezalekla. Na tohle byla vybavená! Sáhla do svého batůžku, vytáhla speciální zubní kartáček s turbonástavcem a roztočila ho do víru jako miniaturní tornádo.
"Jsem Zoubková víla Lentilka a tenhle zoubek jde se mnou!" zvolala odhodlaně a vrhla se do útoku.

Začala se odehrávat divoká bitva – kartáček svištěl, bacil prskal a žaludek bublal jako přetopený kotlík. Kapky žaludečních šťáv cákaly všude kolem, ale Lentilka byla rychlá jako střela.
Bacil se pokusil obmotat Lentilku chapadlem, ale víla mu obratně zasadila ránu zubním kartáčkem přímo mezi oči. Bacil zasyčel, zakvílel a potopil se v bublajících žaludečních šťávách.

"Takhle se s Lentilkou nezahrává," prohlásila víla vítězně a zvedla Elenčin zoubek. Stiskla tlačítko na své helmě a na zádech se jí rozevřela třpytivá křidélka s turbopohonem. Víla vyrazila vzhůru jako šipka. Nejprve sklouzla zpátky do jícnu, a pak, když se blížila k hltanu, spletla si směr a omylem vletěla do průdušnice!

Ocitla se až na kraji plic, kde to vypadalo jako hustý les vlásečnic, jemných jako pavoučí síť. "Jéje! Sem ne! To jsou plíce!" vykřikla a obrátila se zpět.

Naštěstí jí Zoubkofon zablikal s novou trasou, a tak se rychle vydala správným směrem. Proletěla nosohltanem, elegantně se zatočila jako vír ve sklenici vody – a vylétla ven nosem přímo do Elenčina pokojíčku.

Na poličce vedle postýlky přistála lehce jako pírko. Otřepala se, sundala helmu a vytáhla z batohu modrý kouzelný lektvar. Lokla si a během chviličky byla zase ve své běžné vílí velikosti.

Potichoučku se naklonila nad Elenku, která tiše spinkala, a s něžným úsměvem ji pohladila po vláskách.

"To byl tedy statečný zoubek… A ještě k tomu výjimečně krásný," zašeptala do tiché noci.

Pak sáhla pod polštář a vykouzlila tam lesklý penízek.

Zamávala hůlkou a zmizela zpátky do Zoubkové říše, kde ji už čekaly její vílí sestry s šálkem teplého mátového čaje.

A když Elenka ráno otevřela oči, hned si vzpomněla na svůj zoubek. Nejistě sáhla pod polštář – a opravdu! Našla tam malý, lesklý penízek! V očích se jí rozzářilo nadšení a radostně utíkala za maminkou, aby jí všechno pověděla. Její smutek byl pryč – věděla teď, že i když zoubek omylem spolkla, šikovná víla si s tím poradila. A někde hluboko ve svém srdci cítila, že její statečný zoubek dál slouží v kouzelné říši, možná jako klávesa v klavíru, a nebo jako nová hvězdička na nebi. A tak se usmála a tiše zašeptala: "Děkuju, zoubková vílo."