Zoubková víla Lentilka a ztracený zoubek

V Kanceláři zoubkových víl bylo jako každý večer rušno. Zoubková říše, ukrytá daleko za sedmero horami a sedmero řekami, se připravovala na noční směnu. Uprostřed říše stála obrovská perla, ve které se nacházela hlavní vílí budova. Místnosti byly vystlané měkkými obláčky, světlo tu zajišťovaly mušličkové lampičky a vzduchem voněla máta a cukrová vata.

Každá víla měla své místo. Víly architektky vášnivě debatovaly nad novými návrhy paláců z mléčných zoubků. Jiné zapisovaly nově přijaté zoubky do lesklé databáze. Vílí technici – přezdívaní Zubíci – zajišťovali, aby Zoubkofony fungovaly bez chyby. A pak tu byla Lentilka. Jejím úkolem bylo starat se o přepravu zoubků z lidského světa do říše víl. A přesně na to ji připravovali ve vílí škole: učila se orientaci podle Zoubkofonu, kouzla neviditelnosti i přežití ve špičce od boty.

Jednoho večera, když si Lentilka zapisovala poslední řádek do deníku, ozval se z jejího stolu známý zvuk. Zazvonil Zoubkofon.

Zoubek číslo tři sta devadesát čtyři – Martin – šest let – první dolní řezák – právě vypadl.

Lentilka neztrácela čas. Popadla svůj batoh, připravila plátěnou taštičku na zoubek, lesklý penízek a pořádnou zásobu vílího prachu – pro případ nouze. Pak pohlédla na hodiny. Do půlnoci zbývaly necelé dvě hodiny. "Musím letět, ať vše stihnu před svítáním," pronesla vážně.

Když Lentilka dorazila na místo, venku už byla noc. Proletěla pootevřeným oknem a lehce dosedla na poličku u zdi. Pokoj byl tichý, světlo z lampičky už bylo zhasnuté. Martin spal pod peřinou a pravidelně oddechoval. Víla se rozhlédla kolem. Bylo vidět, že se někdo opravdu snažil. Na zemi se neválela ani jediná ponožka. Stavebnice byla složená zpět do krabice, knihy srovnané podle velikosti. Plyšový medvěd seděl na křesle, jako by dohlížel, aby všechno zůstalo tak, jak má být.

Lentilka tiše přistoupila k posteli. Martin spal přikrytý až po bradu, s jednou rukou volně položenou vedle sebe. Jeho tvář byla klidná a z pusy mu sem tam uniklo tiché pofukování.

Opatrně sáhla rukou pod polštář a začala hledat zoubek. Nic ale necítila. Ani po druhém pokusu. Víla zvedla jedno obočí. To bylo podezřelé. "Zpráva přece přišla přesně. Tohle je ten správný pokoj, správný kluk, správný večer. Ale kde je zoubek?" Rozhodně to ale nevzdávala! Celá se nasoukala pod polštář. Jen konečky střevíčků jí vyčuhovaly ven. A právě v tu chvíli Martin ze spaní zamručel hlasité "zoubééék" a překulil se na bok – přímo na místo, kde Lentilka hledala.

Zůstala zaklíněná mezi matrací a polštářem. Byla tam namačkaná jako sardinka v konzervě, nemohla se pohnout ani o kousek. Její křídla se ohnula, vlásky se jí přilepily k tvářím a sukýnka se jí zmuchlala.

Pár minut zůstala nehybně ležet a vymýšlela plán. "Tak o tomhle jsme se ve škole neučili," zamumlala. Naštěstí se Martin po chvíli převalil zpět a polštář se trochu uvolnil. Lentilka se mohla konečně vyprostit. Celá zmačkaná usedla na kraj postýlky, začala si rovnat křídla a pronesla tiše: "Dobře. Tady zoubek rozhodně není. Tak kde tedy je?" Zadívala se na Martina, který už za pár hodin měl vstávat do školy. Jestli ten zoubek nenajde včas, nestihne mu pod polštářem zanechat penízek. A to by přece nešlo!

Rychle vytáhla svůj Zoubkofon. Byl to přístroj s velkým displejem, který zobrazoval spoustu užitečných údajů – třeba informace o počasí a zprávy ze Zoubkové říše. Měl i kouzelnou navigaci vedoucí přímo k vypadlým zubům a spoustu dalších vílích aplikací. Lentilka zadala nové vyhledávání a klikla na Martinův zub. Chvíli čekala. Za okamžik se na obrazovce objevila mapa domu. Ale v místnosti, kde právě byla, navigace nenašla žádný zoubek. Kdežto v jiném pokoji, na druhé straně domu, blikal malý světelný bod. "Cože? V jiném pokoji? Proč je zoubek tam?" Lentilka věděla, že Zoubkofon se neplete, a musela se ihned vydat na cestu.

Jako myška zamířila ke dveřím. Netušila ale, že na ni za rohem číhá další problém.

Tiše doletěla ke dveřím, které vedly z pokojíčku na chodbu. Byly pootevřené, takže se mohla protáhnout malou škvírou. Sotva ale vystrčila nos, něco se jí mihlo před očima. Bylo to chlupaté, černé a mělo to drápy. Na koberci seděl obrovský kocour. Měl oči jako dvě žluté lampy a uši nastražené. Lentilka ztuhla. Kočky byly zvědavé, rychlé – a rády lovily cokoliv, co se hýbe. Malá létající víla byla ideální kořistí.

"Tak dobře. Hlavně žádnou paniku. Pomalu, nenápadně…" špitla si a zkusila couvnout zpět. Ale v tu chvíli kocour vymrštil tělo do vzduchu a skočil po ní. Lentilka popadla svůj batoh, vytáhla lahvičku se zrychlovacím prachem, nasypala ho za sebe a vyletěla vzhůru jako raketa. Kocour vyrazil za ní.

Létali chodbou jako vítr – kolem botníku, pod květináčem, přes sedačku a pod stůl. Kocourovi tlapky klouzaly po hladké podlaze, ale nevzdával se. Lentilka opsala ostrou zatáčku kolem lampy, proklouzla pod záclonou a s posledním zbytkem energie proletěla pootevřenými dveřmi do technické místnosti. Zabouchla za sebou a konečně se mohla nadechnout. Kocour chvíli škrábal na dveře, ale pak to vzdal a odešel pryč.

Lentilka si oddychla. Byla celá rozcuchaná, zaprášená a s bušícím srdcem. Ale nemohla se zdržovat. Vytáhla Zoubkofon, otevřela navigaci a přístroj okamžitě zavibroval. Na obrazovce blikala červená tečka. Lentilka se otočila – přímo před ní stál velký stříbrný vysavač. Navigace ukazovala přímo do jeho průhledné nádobky.

Víla přistoupila blíž, posvítila si a nakoukla dovnitř. Mezi chomáčky prachu, papírků a vlasů se zalesklo cosi drobného a bílého. Byl to zoubek. Trochu zaprášený, ale celý, pěkně hladký a lesklý. Přesně ten typ, ze kterého se dělají lampičky do zoubkových paláců.

"No jasně. Martin asi uklízel, aby měl pokojíček čistý – a omylem si vysál i vlastní zub. Pak ho nejspíš celý večer hledal, ale nepodařilo se mu ho najít. A proto má i takové neklidné spaní." Lentilka si představila, jak malý kluk obrací polštář, nakukuje pod postel, chodí kolem – a nakonec jen odevzdaně zaleze pod peřinu. "Chudák, snad z toho nebyl moc smutný," pomyslela si.

Víla vytáhla z batůžku drobnou teleskopickou síťku, kterou si schovávala právě pro takové případy, a s maximální opatrností zoubek zachytila. Uložila ho do plátěné taštičky a už už se chystala k odletu. Čas běžel.

Nakoukla na chodbu. Ticho. Po kocourovi ani stopy. Lentilka přeletěla obývák a zamířila zpět do Martinova pokoje. Tentokrát přistála přímo vedle postýlky. Chlapec naštěstí stále spal.

Všude bylo ticho, jen tikot budíku na nočním stolku připomínal, že do svítání zbývá posledních pár minut. Víla sáhla do batohu, vytáhla lesklý penízek a opatrně ho položila pod polštář. Pak se na chvilku zamyslela. Sáhla znovu do batůžku, vytáhla maličký papírek a tužku. Napsala pár řádek, stočila vzkaz do ruličky a převázala ho zlatou nitkou. Položila ho hned vedle penízku.

Neřekla nic – jen se ještě jednou zadívala na spícího chlapce, v duchu mu popřála sladké sny a tiše odletěla oknem zpátky do Zoubkové říše.

Ráno se Martin probudil dřív než obvykle. Protáhl se a zívnul. Cítil se trochu ospale, ale najednou si na něco vzpomněl. Zoubek! Váhavě strčil ruku pod polštář – a něco nahmatal. Nevěřícně vytáhl penízek, který se na ranním slunci krásně leskl. A hned vedle něj ležel stočený papírek.

Martin si sedl, opatrně rozvázal zlatou nitku a rozbalil vzkaz. Písmo bylo malinké, ale krásně čitelné:

"Milý Martine, zoubek jsem našla – ale byla to pořádná fuška! Nebyl pod polštářem, ale ve vysavači! Musela jsem se přitom utkat s chlupatou příšerou a proletět celým domem. Příště už prosím nevysávej vlastní zuby. Tvůj zoubek je teď v bezpečí a výměnou za něj ti nechávám tenhle penízek. Děkuju, že sis dal takovou práci s úklidem. Tvoje Zoubková víla Lentilka."

Martin se usmál a podíval se z okna. Slunce právě vystoupilo nad střechy a on měl najednou zvláštní pocit – jako kdyby někde ve světě víly doopravdy existovaly a jedním očkem dávaly pozor na něj i na všechny ostatní děti.

V duchu si řekl: "Díky." Možná to nebylo nahlas. Ale v dálce, v Zoubkové říši, to zaslechla víla, která právě seděla v kanceláři, usrkávala horké kakao a zapisovala poslední řádku do knihy zoubků.