Tři malí Kripříci a hladový Ocelot

Byl jednou jeden svět, který neměl konec. Svět, kde slunce i měsíc byly hranaté, mraky pluly po obloze jako bílé kostky a všechno, od trávy až po nejvyšší hory, se skládalo z úhledných bloků. V tomhle světě, v jednom malebném údolí plném vysoké trávy a voňavých květin, žili tři malí bráškové. Byli to zelení a trochu neohrabaní mobové – Kripříci.

Jmenovali se Syček, Bouchal a Třesky. Měli krátké nožičky, smutné pixelované oči a kůži, která vypadala jako mozaika z trávy a mechu. Na rozdíl od dospělých Krýprů ještě neuměli vybuchovat. Kdykoli se něčeho lekli, jen nervózně zasyčeli jako vyfukující se balónek. Nejraději si hráli na schovávanou mezi stromy a sbírali zelené XP kuličky, které po sobě zanechávali slajmáci v bažinách.

Nejvíc ze všeho se ale báli Ocelota. Divoké, mrštné kočky s ostrými drápy a žlutou srstí, ze které má každý Kripřík naježenou kůži a okamžitou chuť utéct přes tři biomy. Proto se drželi dál od husté džungle, kde tito predátoři číhají v korunách stromů.

Jednoho dne Třesky, nejstarší a nejmoudřejší z nich, svolal bratry na poradu. "Bráškové, léto končí a renderovací vzdálenost se v mlze zkracuje. Slyšel jsem v noci mňoukání a viděl žluté oči svítit ve tmě. Ocelot má hlad a brzy si přijde pro náš střelný prach. Musíme si postavit pořádné základny, abychom přežili noc."

Syček, ten nejlínější z nich, si jen znuděně zívl. "Ach jo, Třesky, tvůj strach má snad level sto. Já myslím, že přeháníš a žádné domy nepotřebujeme. Ale víš co? Abys měl radost, já si ten dům postavím a to hned teď. A pak od tebe budu mít konečně klid."

Syček se rozhlédl kolem sebe. Všude bylo plno hlíny. Vzal si dřevěnou lopatu, párkrát kopnul a začal vršit bloky hlíny na sebe. Za pár minut měl hotovou hliněnou kostku s dírou pro dveře. "Hotovo! Tady mě žádný Ocelot nenajde. A teď jdu spát. Ssss-fííí, ssss-fííí," ozývalo se brzy z jeho hliněné nory, jak spokojeně pochrupoval na nové posteli.

Druhý bratr, Bouchal, byl o něco pilnější, ale taky nechtěl strávit celý den těžením. "Hlína má nízkou odolnost proti výbuchu i drápům," řekl si. "Já chci, aby můj dům byl pevnější." Vydal se k nedalekému lesíku, vzal kamennou sekeru a začal kácet duby. Křup, prásk, bum. Z kmenů si vyrobil úhledná dřevěná prkna. "Dřevo vypadá skvěle a ladí s okolním prostředím," radoval se Bouchal. Stavba mu trvala celé odpoledne, ale když slunce začalo klesat k obzoru a stíny se prodloužily, stál tam pěkný dřevěný domek s okýnkem z tabulek skla a dubovými dveřmi. "Teď jsem v bezpečí a mám to tu stylové," prohlásil a šel si uvařit čaj z pampelišek.

Třesky se na své bratry jen ustaraně podíval. On věděl, že v Minecraftu se nevyplácí šetřit na materiálu. Vydal se k řece, kde pod hladinou našel ložiska jílu. Celé dny ho těžil, pak ho pálil v peci na dřevěném uhlí, až měl hromady pevných, červených cihel. Pracoval i v noci, s mečem po ruce, zatímco kolem něj bloudili kostlivci. Postavil silné zdi z cihel, pevnou střechu a železné dveře s pákou uvnitř. Ostatní bratři na něj pokřikovali: "Třesky, ty ses zbláznil! Pojď se raději koupat do jezera! Proč se tak dřeš s tou pecí?"

"Jen se smějte," odpovídal Třesky a kontroloval si v inventáři zásoby. "Cihla k cihle, pevná zeď, Ocelot nás nesní teď. Cihlový blok neproškrábe ani boss, natož jedna přerostlá kočka." Když vše dodělal, byl jeho hladoměr skoro na nule, ale byl na své dílo hrdý.

Jedné noci, kdy měsíc vypadal jako dokonalý stříbrný čtverec a úroveň světla klesla na minimum, se to stalo. Z džungle se ozvalo dlouhé, hladové: "Mňáááá-u!"

Byl to on. Velký Ocelot. Měl žlutou srst s černými pixely a jeho oči svítily jako dvě lucerny. Plížil se trávou úplně potichu, až se zastavil před hliněným domkem Syčka. "Slyším tvůj dech, malý Kripříku," zamňoukal Ocelot medovým, ale nebezpečným hlasem. "Vylez ven, dám ti medaili za statečnost."

"Nikdy! Neotevřu! Mám lagy a bojím se tě!" vypískl Syček a schoval se do rohu. "No dobrá," zavrčel Ocelot. "Když neotevřeš, tak tvůj dům prostě vytěžím!"

Ocelot vystrčil své dlouhé, ostré drápy a začal hrabat do hlíny. Škrab, škrab, hrab. Hlína v Minecraftu není moc pevná. Stačilo pár vteřin a bloky hlíny začaly pukat a měnit se v malé poletující kuličky. Syček vyděšeně zasyčel: "Sssss! Pomoc!" Když mu nad hlavou zmizel poslední blok střechy, vyrazil jako zelený blesk směrem k dřevěnému domku svého bratra.

Ocelot se jen olízl a pomalým krokem ho následoval k Bouchalovu domu. Syček a Bouchal se uvnitř klepali strachy a zamkli dveře na tři západy.

Ocelot se jen olízl a pomalým, jistým krokem ho následoval k Bouchalovu domu. Syček a Bouchal se uvnitř klepali strachy a doufali, že dubové dveře vydrží. "Otevřete, kluci, vím, že jste tam oba. Voníte jako čerstvý střelný prach a tráva." volal Ocelot a škrábal na dřevo.

"Neotevřeme! Naše dveře jsou pevné a sem se nedostaneš!" křičel Bouchal, ale hlas se mu třásl jako listí břízy. "Vážně?" řekl Ocelot. Začal svými silnými tlapami bušit do dřeva. Bum, prásk, křup. Dřevěná prkna začala praskat a objevovaly se na nich trhliny. Ocelot do nich kousal a drápal, až se dveře rozpadly na malé itemy. "Už si jdu pro vás, Kripříci!"

Syček a Bouchal na nic nečekali, vyskočili zadním oknem a pádili přes údolí, co jim jejich krátké nožičky stačily. "Třesky! Třesky! Otevři! Máme v patách Ocelota!"

Třesky bleskově zatáhl za páku, železné dveře s kovovým klapnutím pustily bratry dovnitř a hned se zase zavřely. Syček a Bouchal se sesypali na zem. "On... on si nás vykraftí k obědu! Ty hliněné a dřevěné bloky pro něj nebyly žádná překážka!"

"Tady jste v bezpečí," řekl klidně V rohu místnosti stál krb, na kterém tichounce plápolal oheň, a vedle něj truhla plná zásob.

Ocelot dorazil k cihlovému domu. Zkusil to nejdřív po dobrém.

"Otevřete dveře, malí Kripříci. Zahrajeme si na schovávanou a bude to veliká zábava. Hlavně pro mě!" pak začal škrábat. Skřííííp. Drápy narazily na tvrdou cihlu a jen z nich vyletělo pár jisker. Zkusil do zdi narazit celým tělem. Tup! Dům se ani nepohnul. Cihly měly příliš vysokou tvrdost. Ocelot se naštvaně podíval nahoru. Uviděl komín. "Chytré, ale já jsem mistr v parkouru!" zamňoukal a ladným skokem se dostal na střechu.

"Brácho, on leze do komína! Slyším ho na střeše!" vykřikl Syček a začal pobíhat dokola, až se mu nad hlavou začaly objevovat naštvané kouřové částice. Atmosféra by se dala krájet. Slyšeli, jak Ocelotovy tlapky škrábou o cihly nahoře u ústí komína. Šustění se blížilo. Ocelot se začal soukat dolů tmavým průduchem.

Třesky ale nepanikařil. Vytáhl z inventáře křesadlo. "Teď se podívejte, jak funguje fyzika ohně," zašeptal. Jakmile uviděl, jak se v horní části krbu objevily první žluté chlupy a špička dlouhého ocasu, škrtl. Cvak!

Krbem vyšlehl prudký plamen. Ocelot, který byl právě v polovině cesty dolů a myslel si, jak je chytrý, najednou ucítil strašlivý žár. "MŇÁÁÁÁ-AUUUU!" zařval. Plamen mu olízl ocas a ten začal okamžitě hořet. Ocelot v panice zapomněl na hlad i na Kripříky. Začal se zběsile škrábat zpátky nahoru, drápy mu klouzaly po očouzených cihlách a v komíně to znělo, jako když se sype štěrk.

Když se konečně vyškrábal na střechu, vypadal hrozně. Jeho krásný dlouhý ocas byl úplně ohořelý, černý a bez jediného chlupu – vypadal spíš jako tenký černý drát, ze kterého se ještě teď silně kouřilo. Ocelot skočil ze střechy do nejbližšího jezírka, aby se uhasil, a pak začal nadávat: "Vy zelený potvory! Tohle není fér! To je podvádění!"

S ohořelým, nahatým ocasem, který za ním smutně visel jako vyhaslá pochodeň, odkulhal zpátky do džungle, přičemž každých pár metrů se naštvaně ohlédl a zasyčel na cihlový dům.

Když se Ocelot ztratil z dohledu, tři bratři si oddychli. "Třesky, tvoje IQ je přes 200," řekl Syček a stydlivě se díval na své zelené tlapky. "Měl jsi pravdu. Hlína je dobrá jen na pěstování dýní, ne na ochranu před predátory." "A dřevo sice vypadá hezky, ale na cihly a oheň prostě nic nemá," uznal Bouchal.

Od té doby už Syček ani Bouchal nebyli líní. Společně s Třeskym postavili kolem celého údolí hradby z obsidianu a kamene. Syček se stal farmářem a pěstoval u domků ty nejbarevnější modré orchideje, Bouchal vyráběl nábytek a Třesky dál vymýšlel složité stavby, kdyby se náhodou nějaký ohořelý Ocelot chtěl vrátit.

A ten Ocelot? Ten se nakonec usadil daleko na pláži. Zjistil totiž, že u moře je spousta ryb, které nekladou pasti, nepoužívají křesadlo a především nemají staršího bráchu s cihlovým domem. No a Syček, Bouchal a Třesky žili šťastně a spokojeně, dokud nevyrostli a nevybuchli.