Stonožka Bětka a zatoulaná botička

Žila byla jednou jedna veselá stonožka jménem Bětka. Měla přesně sto nožiček – a pro každou nožičku měla jinou botičku. Jedna byla červená jako třešnička, druhá modrá jako letní obloha, třetí měla puntíky, čtvrtá proužky a některé dokonce cinkaly jako rolničky.

Bětka si všechny botičky každý večer s láskou ukládala do svého dlouhatánského botníčku – ten byl skoro delší než ona sama!

Každé ráno si udělala malou přehlídku – obula si každou botičku, zatřepala nožkou, zakroutila se v trávě a radostně se protáhla. To ráno bylo obzvlášť krásné. Sluníčko právě vykouklo zpoza mraků, tráva se třpytila rosou a Bětka se těšila – byla totiž pozvaná na čajový dýchánek ke své nejlepší kamarádce – mušce, která bydlela za loukou, nedaleko starého dubu, v domečku spleteném z listí a větviček. Slíbila dortíky a heřmánkový čaj. A Bětka se už nemohla dočkat!

Bětka se tedy dovlnila k botníčku a začala si obouvat všechny své botičky. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pěkně popořádku. Trvalo jí to dlouho, ale nakonec měla obuté všech sto nožiček a mohla vyrazit.

Cesta vedla přes voňavou louku, kolem pampelišek a sedmikrásek, okolo břízy a pod velkým dubem. Po cestě chtěla pozdravit úplně všechny kamarády. Bětka byla moc přátelská stonožka a ráda si povídala s ostatními tvorečky.

Na louce uviděla kamarádku berušku, která posedávala na lístku jetele. "Ahoj, beruško! Jak se máš a co děláš?" zeptala se Bětka. Beruška odpověděla: "Ahoj, Bětko. Mám se dobře! Dneska hledám mšice na oběd. A taky suším svá křidélka na sluníčku, aby se mi dobře létalo." Bětka jí zamávala a pokračovala dál.

Když došla ke květům pampelišek, uviděla krásného motýla, jak svižně poletuje ve vzduchu. "Ahoj, motýlku! Jak se máš a co děláš?" zeptala se Bětka. Motýlek odpověděl: "Ahoj, Bětko! Dneska létám z květu na květ a piju sladký nektar. Mám radost z toho, jak svítí sluníčko." Bětka se zamyslela. "Víš, někdy bych taky chtěla být motýl. Létat nad loukou a vidět všechno z výšky." Motýlek na to: "Třeba jednou budeš." Bětka se usmála a šla dál.

O něco později, pod břízou, potkala pavouka, který usilovně opravoval svou síť. "Ahoj, pavoučku! Jak se máš a co děláš?" zeptala se Bětka. Pavouk odpověděl: "Ahoj, Bětko. Právě opravuju svou pavučinku. V noci mi ji roztrhl větřík. Bez pavučiny bych neměl kde bydlet." Bětka přikývla, že to chápe, a šla dál.

Pod velkým dubem uviděla Bětka bzučet včelku. "Ahoj, včelko! Co to neseš na svých nožičkách?" zeptala se Bětka zvědavě. Včelka odpověděla: "Ahoj, Bětko! To je pyl z květů, sbírám ho, abychom v úlu mohly dělat med. Dneska už jsem byla na kopretině, sedmikrásce i na červeném máku." "To je neuvěřitelné!" podivila se Bětka. "Vy včelky jste tak pilné!" Včelka si dál spokojeně bzučela a Bětka pokračovala v cestě.

Těsně před domečkem kamarádky mušky potkala skupinu mravenců. Ti byli pořád v pohybu! "Ahoj, mravenci! Co dnes děláte?" zeptala se Bětka. Jeden z mravenců odpověděl: "Ahoj, Bětko. Budujeme si nové mraveniště. Nosíme jehličky a kamínky, abychom měli velký a bezpečný domeček pro naše larvičky." Bětka chvíli obdivovala, jak jsou mravenci silní, a pokračovala po cestičce.

Když konečně dorazila k domečku své kamarádky mušky, zaklepala na malá kulatá dvířka. "To jsem já, Bětka!" zavolala. Muška otevřela a radostně ji pozvala dál. Bětka se usmála, pozdravila mušku, vyzula si všechny své botičky a vešla dovnitř.

Daly si s muškou ovocný čaj, ochutnaly všechny dortíky a povídaly si o všem možném. Bylo to krásné dopoledne.

Když už bylo na čase jít domů, Bětka se začala obouvat. Jedna botička, druhá, třetí, čtvrtá, pátá. Ale když došla k devadesáté deváté, zjistila, že poslední, stá, botička chybí! "Ach ne," řekla. "Chybí mi botička! Kde může být?"

Muška hned přiletěla blíž a řekla: "Neboj se, Bětko. Určitě ji najdeme. Pojďme zpátky stejnou cestou, třeba ji uvidíme ležet někde v trávě." Bětka přikývla a společně s muškou vyrazily ven.

Nejdřív došly k mravencům, kteří neúnavně běhali sem a tam. "Ahoj, mravenci! Neviděli jste někde moji botičku?" zeptala se Bětka. Jeden z mravenců se zastavil, zavrtěl tykadýlky a řekl: "Neviděli, Bětko. My tady celý den nosíme kamínky, žádná botička mezi nimi nebyla." Bětka poděkovala a s muškou šla dál.

Pod dubem bzučela známá včelka. "Ahoj, včelko! Neviděla jsi náhodou moji ztracenou botičku?" ptala se Bětka. Včelka přiletěla blíž a řekla: "To mě mrzí, ale žádná botička tu dnes neležela. Jen pyl a kvítky. Ale držím ti palce, Bětko!" Bětka se usmála a s muškou pokračovala.

Pod břízou stále seděl pavouk ve své nové pavučině. "Ahoj, pavoučku! Nezachytila se ti náhodou do sítě moje botička?" zeptala se Bětka. Pavouk zakroutil hlavou a odpověděl: "Kdepak, Bětko. Do mé sítě se dnes žádné botičky nezachytily. Ale pokud nějakou najdu, slibuju, že ti ji přinesu." Bětka s muškou poděkovaly a šly dál.

U pampelišek stále poletoval motýl. "Ahoj, motýlku! Neviděl jsi v trávě ležet malou botičku?" zeptala se Bětka. Motýlek zakroužil nad květy a pak zakýval: "Ne, Bětko, neviděl. Botičky bych si určitě všiml. Snad ji brzy najdeš!" Bětka mu poděkovala a šla dál loukou.

A na okraji louky, na bezinkovém keříku, seděla beruška a spokojeně papala mšice. Bětka se k ní přivlnila a zeptala se: "Ahoj, beruško! Neviděla jsi někde mou ztracenou botičku?" Beruška se rozhlédla kolem sebe, otřela si tykadélko a zakroutila hlavičkou: "Neviděla, Bětko. Ale určitě ti dám vědět, kdybych ji někde zahlédla!" Bětka jí poděkovala, zamávala jí a vydala se s muškou k sobě domů.

Když konečně dorazily domů, Bětka si smutně povzdechla a otevřela dvířka. A co neviděla? Tam, na úplném kraji jejího dlouhatánského botníčku, ležela ztracená botička!

"Tady jsi byla!" zvolala radostně. "Já si tě asi zapomněla obout!"

Muška se rozesmála a zatočila ve vzduchu: "Hledaly jsme všude, a přitom jsi ji nechala doma!"

Bětka se začervenala, ale pak se zasmála taky. "To je ale ostuda! Příště si dám větší pozor. Ale víš co? Stejně jsem si ten den moc užila."

"Já taky," přikývla muška. "A hlavně – všechno dobře dopadlo."

"Muško, zůstaneš na oběd? Mám salát z pampelišek a čaj z jetele."

Muška souhlasila a radostně vletěla dovnitř.

Obě si sedly k mechovému stolečku, povídaly si, smály se a pochutnávaly si na zeleném salátu.

A tak skončil Bětčin výlet, plný hledání, otázek a přátelských setkání. A i když šlo jen o jednu malou botičku, naučila se toho o světě víc, než kdy čekala.