Táta T-Rex a ztracené brýle

Za hlubokým pralesem, kde se rozkládalo dinosauří údolí, žil veliký, silný a moudrý táta T-Rex se svými mláďaty. Měl ostré zuby, pevné tlapy a hlas, který otřásal lesy. Jeho největší radostí bylo číst svým mláďatům Rikimu, Týně a Maxovi pohádky před spaním. Měl ale jeden velký problém – špatně viděl na blízko a bez svých kulatých brýlí s tlustými obroučkami si nepřečetl ani slovo. A právě večerní pohádky byly pro jeho malé dinosaury to nejoblíbenější. Každý večer se k němu tulili a s napětím poslouchali příběhy ze staré dinosauří knihy.

Jednoho rána však táta Rex s hrůzou zjistil, že jeho brýle zmizely! Vždy je odkládal na velký, mechem porostlý balvan ve své jeskyni, ale teď tam nebyly! Hledal všude – pod obrovskými kapradinami, mezi zkamenělými stromy, dokonce se podíval i pod svůj mohutný ocas. Nic! Kolem balvanu byly jen otisky malých nožiček a jedna pomačkaná slupka od banánu.

"Někdo si je určitě vzal!" zamračil se táta. "Bez brýlí nevidím na knihu a nemohu vám číst. A bez pohádek se vám bude špatně usínat…" zavrčel smutně a jeho hlas zněl sklesle.

Jeho mláďata – malý, odvážný Riki, zvědavá Týna a nejmenší, ale statečný Max – se na sebe odhodlaně podívala a současně vykřikla: "My ti je najdeme, tati!" Riki si na hlavu nasadil skořápku od ořechu jako helmu, Týna pevně uchopila svůj oblíbený ohlazený klacek a Max si na záda připevnil obří šišku, věřil, že mu přinese štěstí na cestách.

Táta si vzpomněl, že den předtím zaslechl zvláštní šramot a pískání z hlubokého lesa, poblíž starých, pokroucených stromů. A tak se děti vydaly tím směrem – po stopách banánových slupek a otisků nožiček, které rozhodně nepatřily žádnému známému tvoru v okolí.

Stopy je zavedly hlouběji do lesa, až k jednomu z nejstarších a nejmohutnějších stromů, o kterém se vyprávělo, že v jeho dutině žije tajemný Archeopteryx. Archeopteryx měl křídla s peřím, ale létal spíše nemotorně, proto ho děti hledaly spíše u země. Měl také ostré zuby a drápy, ale sourozenci se rozhodně nenechali zastrašit.

"Možná se mu zalíbilo, jak se brýle lesknou," zamumlala Týna. "Nebo má taky špatný zrak, a tak si je od táty na chvíli půjčil, aby si něco přečetl," napadlo Maxe. Jejich oči jiskřily zvědavostí.

Když opatrně nahlédli do tmavé dutiny stromu, okolí se ponořilo do husté tmy. Najednou kolem nich začaly blikat a poskakovat malé oči! Oček bylo asi osm a každý pár zkoumavě sledoval malé t-rexí sourozence.

"Kdo jste a co tu chcete?" zapískali poskakující oči a dinosaurům došlo, že to budou mláďata od Archeopteryxe!

"Hledáme brýle našeho táty, T-Rexe. Ztratily se a my je musíme najít, aby nám mohl číst pohádky," vysvětlila Týna klidně. "Neviděli jste je?"

"Brýle? Taková velká, lesklá a kulatá věc? Ano, včera jsme si s kamarády s něčím takovým hráli venku. Myslím, že to kamarádi potom odnesli směrem k řece."

Ukázal jedním svým opeřeným křídlem směr. Děti poděkovaly za cennou informaci. I když brýle nenašly, získaly důležitou stopu a směr, kterým se vydat dál.

"K řece!" vykřikl Riki a s novou energií se vydal udaným směrem, následován Týnou a Maxem.

Cesta je brzy dovedla k široké, divoké řece. Přes ni se klenul rozpadlý most z popadaných kmenů a pod ním se líně vlnili obrovští Deinosuchusové, pravěcí příbuzní krokodýlů. Jejich ostré zuby a silné čelisti naháněly hrůzu, mohli dorůst až deseti metrů. Byli to nebezpeční masožravci, kteří číhali na břehu i ve vodě.

"Musíme se dostat na druhou stranu," povzdechl si Riki a opatrně přešlapoval, protože se mu do vody vůbec nechtělo. Týna se podívala na větve a listí kolem a dostala nápad. "Postavíme si vor!" vykřikla a hned začala sbírat, co jí přišlo pod nohy. S pomocí lián, klacků a jednoho dutého kmene postavili jednoduché plavidlo.

Pluli tiše, ale jeden Deinosuchus je spatřil. Plaval směrem k nim a vypadal, že má hlad! Max se ohnal pádlem a náhodou mu plesknul po čenichu. Deinosuchus zasyčel a zmizel pod vodu. "Myslím, že jsem vynalezl vodní facku!" smál se Max.

Na druhé straně řeky potkali Triceratopse, který seděl na pláži a opaloval se. Měl tři dlouhé rohy, čtyři velké nohy a mazal si svůj štít opalovacím krémem, aby se nespálil. Byl na svou ozdobu moc hrdý!

"Dobrý den, pane Triceratopsi," pozdravil ho Riki uctivě. "Neviděl jste tady poblíž někoho s kulatými, lesklými věcmi? Hledáme brýle našeho tatínka."

Triceratops si nasadil sluneční brýle, zamyslel se a pak ukázal směrem k lesu. "Viděl jsem tudy běžet pár zvláštních tvorů – malí, chlupatí, a smáli se, jako by právě objevili Ameriku. Jeden z nich si něco nasazoval na nos. Vypadalo to jako dvě spojená kolečka."

Děti mu poděkovaly a rozběhly se tím směrem. Triceratops se jen uculil a natáhl se zpět na svůj horký kámen, aby si odpočinul. "Ať žije klidná pláž a žádné záhady," zamumlal si spokojeně.

Kousek od pláže děti zahlédly skupinku dvounohých tvorů, kteřívypadali jako opičky. Byli malí, chlupatí a zvědaví. Měli dlouhé paže a ten největší měl na nose něco, co vypadalo jako brýle!

"Ti tvorové vypadají jako náš oběd, mňam!" zaradoval se s chutí Riki, když mu přitom zakručelo v bříšku.

"Nebuď hloupý a soustřeď se na úkol! To je… Australopiték!" vydechla Týna. Australopitékové byli úplně první tvorové podobní lidem, chodili vzpřímeně a byli velmi chytří a vynalézaví.

Jeden z nich seděl na kameni, četl z vyřezávané desky a kolem něj seděla skupina jeho mláďat. Měl na nose brýle – velmi podobné tátovým, ale měly jinou barvu a byly menší.

Dinosauři přistoupili blíž a Týna se opatrně zeptala: "Dobrý den, pane… ehm… Australopitéku? Neviděl jste náhodou brýle našeho táty?"

Tvor se pousmál, sundal brýle a s klidným výrazem jim pokynul, ať si sednou.

"Ach, děti, vítejte. Já jsem Eduard. Ano, znám vašeho tatínka. Jeho čtení je pověstné až sem – jeho hlas nese vítr do celého údolí. Opravdu se velmi omlouvám. Nebyly to moje ruce, které sáhly po brýlích, ale ruce mých nejmenších."

Ukázal na svá mláďata, která se provinile krčila za křovím a koukala jen očima. "Byli fascinováni tím, jak krásně a zřetelně váš táta čte. Chtěli, abych jim také četl každý večer pohádky… a tak mi brýle jednoho večera donesli. Důrazně jsem jim však vysvětlil, že takto se chovat nesmí a že cizí věci se bez dovolení nikdy neberou." řekl jim. "Brýle vašeho otce jsou na mě příliš velké, takže jsem si podle nich vytvořil své vlastní – obroučky ze dřeva a sklíčka z průhledné pryskyřice."

Zvedl své nové brýle a ukázal je dětem. "Vaše brýle jsem chtěl dnes večer osobně donést zpátky, až dočteme poslední kapitolu o superhrdinném Brachiosaurovi, který zachránil svět před meteority."

Australopiték se usmál a podal brýle Maxovi. "Jsou nedotčené, pečlivě uchované. Ještě jednou se omlouvám za komplikace. A jestli dovolíte – rád bych někdy navštívil vaši jeskyni a poslechl si čtení od samotného T-Rexe. Vědění je dar, který roste, když se sdílí."

Když se děti vrátily do jeskyně, táta už na ně čekal. Seděl na svém mechem pokrytém trůnu a u nohou měl ohořelý špalek, na kterém stával čajový hrnek bez ouška.

"Našli jsme je, tati!" vykřikl Riki a podal mu brýle. T-Rex si je nasadil, zamrkal a usmál se. "Jste mí malí hrdinové! Teď si konečně můžeme přečíst pohádku!"

Děti se schoulily k sobě, táta otevřel starou knihu a začal předčítat. Ten večer četl svým dětem pohádky ještě déle než obvykle. Jeho hlas se nesl nocí jako klidná řeka. Riki chrápal jako malá sopka, Týna mručela ze sna a Max si cucal ocas.

Usínali s vědomím, že i když je džungle plná nebezpečí, jejich láska k tátovi a jeho pohádkám je silnější než cokoliv jiného. A táta Rex věděl, že má ty nejstatečnější a nejúžasnější děti na celém světě. A od té doby si dával na své brýle ještě větší pozor. V dinosauřím údolí se rozhostil klid – a možná se z jednoho malého brýlového problému náhodou zrodilo nové nečekané přátelství.