Byla jednou jedna krásná, klidná noc. Všechno bylo tiché, jen z dálky se ozývalo jemné šumění větru mezi stromy. Uprostřed své malé nory se ve svém měkoučkém pelíšku převaloval Krtek. Měl hlavičku položenou na polštářku a přikrytý byl peřinkou až po čumáček. Ale spánek ne a ne přijít. Oči měl dokořán a koukal ze střešního okna ven na noční oblohu. "Ach jo," povzdychl si, "proč dneska nemůžu usnout?" Venku zářily hvězdičky jako stříbrné korálky a mezi nimi se najednou protáhla zářivá čára, která se začala měnit. Nebyla to padající hvězda, jak si Krtek nejprve myslel. To byl vláček! Vláček z hvězd, který měl zářivé vagónky táhnoucí se oblohou.
Krtek si nevěřícně protřel oči, ale vláček tam opravdu byl. Vyskočil z postele, běžel ven až na palouček, a když kolem něj projel jeden z vagónků, naskočil dovnitř a usadil se na pohodlnou hvězdnou sedačku. Vláček zahvízdal a vydal se na svou noční cestu oblohou k planetám sluneční soustavy!
Krtek se posadil u okýnka a díval se dolů, jak Země pomalu mizí v dálce.
Na Merkuru bylo horko jako v troubě a vzduch se třásl od žáru. Kamínky pod nohama byly rozpálené tak, že Krtek musel hopkat z jednoho stínu do druhého, aby si nespálil packy. Brzy si všiml malého robota, který seděl u kraje skály a vypadal smutně. "Slunce mi spálilo panel," povzdychl si robot. Krtek neváhal ani chvilku. Nasadil si vesmírnou přilbu, otevřel svůj kufřík s hvězdným nářadím a pustili se společně do opravy. Šroubovali, leštili a čistili, až se panel znovu rozzářil jako sluníčko. "Merkur je nejbližší planeta ke Slunci," vysvětlil robot. "Proto je tady největší horko v celé sluneční soustavě."
Krtek spokojeně zamával, nasedl zpět do vagónku a vláček zacinkal na znamení další cesty.
Tady byla hustá žlutá mlha a všechno bylo tajemné, jako v pohádce. Vzduch měl zvláštní vůni a Krtek musel koukat hodně pozorně, aby vůbec něco viděl. Najednou uslyšel tiché poplakávání. Ve světle lucerničky zahlédl smutnou hvězdičku, která zabloudila. "Nemůžu najít cestu domů," vzlykla. Krtek vytáhl svůj zářivý hvězdný kompas a ukázal jí správný směr.
"Venuše je zahalená hustými oblaky," vysvětlila hvězdička cestou. "Proto je těžké vidět, co se pod nimi skrývá."
Jakmile se hvězdička vrátila na své místo na obloze, celá planeta se rozzářila. Krtek jí popřál dobrou noc a vláček už byl připraven na další dobrodružství.
Z dálky vypadal Mars jako veliký rudý pomeranč. Když Krtek vystoupil, měl pocit, že je na obrovském pískovišti. Všude byl jemný červený prach, který mu ulpěl na čumáčku. U kolejí stál marsovský strojvůdce a vypadal nešťastně. "Koleje se nám posunuly a vláček tudy neprojede," řekl zoufale. Krtek si nasadil pracovní čepici a s dalšími marťany začali pracovat. Srovnávali pražce, utahovali šrouby a narovnávali koleje tak, aby byly jako nové.
"Mars je známý svým červeným povrchem," vysvětlil strojvůdce. "A prý tu bývaly řeky!"
Když bylo vše hotovo, marťani zatleskali a Krtek naskočil zpět do vagónku. Vláček cinknul a vydal se dál.
Jupiter byl ohromný. Tak veliký, že by se do něj vešlo víc než tisíc planet jako je Země. Obloha tu byla plná vířících oblaků a silný vítr foukal ze všech stran. Vláček musel na chvilku zastavit v malém hangáru, aby ho vítr neodfoukl. Krtek vystoupil a zahlédl skupinku obláčkových bytostí. Jedna z nich, jménem Bublinka, plakala, ztratila prý cestu do své obláčkové školky. Krtek vytáhl svoji mapu vesmíru a pečlivě hledal, kam patří.
"Jupiter je největší planeta naší sluneční soustavy," řekla Bublinka, když ji dovedl zpátky. "A pořád tu fouká vítr!"
Krtek zamával obláčkům a s úsměvem se vrátil do vláčku, připraven na další zastávku.
Saturn vypadal jako z pohádky. Jeho nádherné prstence zářily, a po nich se klouzali malí vesmírní medvídci jako na kluzišti. Krtek vystoupil a viděl jednoho medvídka, který seděl u kraje a vypadal smutně. Jeho brusličky byly poškrábané a neklouzaly. Krtek si sedl vedle něj, vzal jemný pilník a začal je pečlivě brousit. Potom je vyčistil kartáčkem a hadříkem, až se leskly jako nové.
"Saturn má nejkrásnější prstence v celé sluneční soustavě," řekl medvídek. "A my na nich bruslíme!"
Na rozloučenou medvídci uspořádali slavnostní bruslení s ohňostrojem z hvězdného prachu. Krtek si to s radostí užil, ale už se těšil na další planetu.
Vláček dorazil na planetu Uran a hned bylo jasné, že cesta dál není volná. Koleje byly polámané a vedly do neznáma. "Tady budeme muset postavit úplně novou trasu," řekl hvězdný průvodčí a zamával na Krtečka.
Krtek si nasadil pevné rukavice, vytáhl svůj věrný šroubovák a hvězdnou pilku. Na Uranu potkal další vesmírné Krtky, kteří už připravovali dřevěné pražce a rovnou plochu pro nové koleje. Krtek se k nim hned přidal – kopal, srovnával, měřil vzdálenosti a pečlivě pokládal kolejnice jednu po druhé. Práce jim šla pěkně od ruky.
"Uran je zvláštní planeta," povídal jeden z vesmírných Krtků. "Kolem Slunce se koulí naležato. A taky má krásnou modrozelenou barvu!" Krtek zvedl oči k obloze a opravdu – celé nebe mělo jemný tyrkysový nádech.
Když byla nová trať hotová, všichni si zatleskali. Vláček potichu zacinkal, kola se pohnula a cesta pokračovala dál.
Když vláček dorazil na Neptun, Krtečka ovanul ledový vítr. Všude kolem bylo modrofialovo, sněhové vločky poletovaly vítr hvízdal a fičel. Mezi poryvy ale zaslechl jemnou melodii, skoro jako ukolébavku. Z mlhy k němu přiletěla malinká sněhová vločka. "Ztratila se nám písnička," povzdechla si. "Vítr ji odfoukl a bez ní je tu moc smutno."
Krtek se zaposlouchal a běžel za tím tichým tónem. Melodie se pohybovala jako bludička – tu napravo, tu nalevo. Skákal přes závěje hvězdného sněhu, klouzal po namrzlých kamenech, až ji konečně uviděl. Zářila a tančila jako malý motýlek.
Opatrně natáhl dlaně a melodii zachytil. Když ji pustil zpátky do vzduchu, vločky se začaly vesele vznášet a celá planeta se rozezpívala tichou písní.
"Neptun je nejvzdálenější planeta od Slunce," řekla vločka. "A proto je tu taková zima."
Krtek se zamával a vrátil se do vagónku. Byl už hodně unavený. Srst měl plnou hvězdného prachu, bříško mu lehce kručelo a oči se mu klížily.
Vláček se tiše rozjel na zpáteční cestu. Ještě naposled objeli všechy planety, které Krtek navštívil – Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A tam, v dálce, už svítila Země. Krtek si ji prohlížel okýnkem a tiše si řekl:
"Země vypadá z vesmíru jako modrá koule, protože je na ní hodně vody a vzduchu. Díky těmto věcemu tu můžeme žít."
Když vlak dorazil zpět, Krtek se vrátil do svého pelíšku právě včas – sluníčko už začínalo vycházet. Zavrtal se pod peřinku, zavřel oči a v duchu si zopakoval všechna místa, kde dnes pomáha.
"Navštívil jsem celou naši sluneční soustavu," zašeptal. "Bylo to nádherné dobrodružství. A teď už budu spát."
A usnul spokojeně, s úsměvem na tváři. Unavený, ale šťastný.
Za hlubokým pralesem, kde se rozkládalo dinosauří údolí, žil veliký, silný a moudrý táta T-Rex se svými mláďaty. Měl ostré zuby, pevné tlapy a hlas, který otřásal lesy. Jeho největší radostí bylo číst svým mláďatům Rikimu, Týně a Maxovi pohádky před spaním. Měl ale jeden velký problém – špatně viděl na blízko a bez svých kulatých brýlí s tlustými...
Byl jednou jeden svět, který neměl konec. Svět, kde slunce i měsíc byly hranaté, mraky pluly po obloze jako bílé kostky a všechno, od trávy až po nejvyšší hory, se skládalo z úhledných bloků. V tomhle světě, v jednom malebném údolí plném vysoké trávy a voňavých květin, žili tři malí bráškové. Byli to zelení a trochu neohrabaní mobové – Kripříci....
Žila byla jednou jedna veselá stonožka jménem Bětka. Měla přesně sto nožiček – a pro každou nožičku měla jinou botičku. Jedna byla červená jako třešnička, druhá modrá jako letní obloha, třetí měla puntíky, čtvrtá proužky a některé dokonce cinkaly jako rolničky.