Vlaštovčí kompas

Vítek byl malý ptáček s lesklým, tmavomodrým kabátkem a hluboce vykrojeným ocáskem. Právě měl v křídlech tisíce kilometrů. Letěl z daleké Afriky, přes nekonečnou poušť Saharu i přes rozbouřené Středozemní moře. V hlavičce měl neviditelný kompas, který mu přesně říkal: "Už tam skoro jsi. Zahni u té velké lípy, přelet' rybník a jsi na svém statku v jižních Čechách."

Vítek se těšil na starou stáj, kde se loni narodil. Těšil se na hliněné hnízdo pod stropem, které hřálo od dechu krav. Jenže když přiletěl na náves, zůstal ohromeně kroužit ve vzduchu. Tam, kde stával starý dům s tlustými zdmi a otevřeným oknem do chléva, nebylo nic. Jen prázdná pláň a hromada suti. Dům byl zbourán.

"Kde budu bydlet? Kde si odpočinu?" švitořil smutně. Vlaštovky jsou totiž neuvěřitelně věrné. Když si jednou vyberou místo, vracejí se tam celý život. Ale Vítek se nenechal odradit. Věděl, že musí najít nové útočiště, a to rychle, než se vrátí jeho družka Vlasta.

Vítek proletěl celou vesnici, ale byl čím dál smutnější. Moderní domy se mu vůbec nelíbily. Byly pro něj jako pevnosti bez klíčů – měly všechna okna i dveře pevně zavřená, takže se nedostal dovnitř pod střechu, kam si vlaštovky odjakživa schovávají svá hnízda před deštěm a dravci. Navíc byly jejich zdi tak hladké a čisté, že by na nich mokré bláto vůbec nedrželo a hned by sklouzlo na zem.

Nakonec ale objevil starou stodolu u jednoho hospodáře. Ta měla v patře malé, stále otevřené okénko, které pro Vítka fungovalo jako soukromý vchod do bezpečí. Uvnitř to sice nebylo tak nablýskané, ale vonělo to tam senem a hnojem od dobytka. Pro vlaštovky jsou totiž zvířata těmi nejlepšími sousedy: jejich velká těla fungují jako živá kamna, která v místnosti udržují příjemné teplo, a navíc k sobě lákají spoustu much, takže vlaštovčí rodiče mají hostinu pro svá mláďata hned u nosu.

Když dorazila Vlasta, pustili se spolu hned do práce. Museli postavit hnízdo úplně od nuly. Létali k nedaleké kaluži, kde zobáčkem nabírali mokré bláto. Do každé kuličky přimíchali kousek stébla trávy nebo žíně z koňského ohonu, aby hnízdo drželo pohromadě jako z poctivého betonu.

Byla to dřina. Představte si, že na jedno malé hnízdo museli letět k louži a zpět více než 800 krát! Každou kuličku bláta pečlivě přilepili na trám pod stropem. Na rozdíl od svých sestřenic jiřiček, které si staví uzavřené "baňky" s malým vletovým otvorem, Vítek s Vlastou postavili hnízdo ve tvaru otevřené misky. Aby se jim v postýlce dobře spalo, vystlali ji peřím a jemnou trávou.

Brzy se v hnízdě objevilo pět bílých vajíček s hnědými tečkami. Vlasta na nich seděla a Vítek jí zpíval svou švitořivou písničku. Za dva týdny se vylíhla mláďata. Byla holá, slepá a měla obrovské oranžové krky, které neustále natahovala k nebi.

Vítek a Vlasta se nezastavili. Zase létali sem a tam a chytali mouchy, komáry a mšice. Věděli jste, že vlaštovky loví jen za letu? Dokonce i pijí tak, že prolétnou těsně nad hladinou rybníka a naberou kapku vody.

V hnízdě musel být pořádek. Vlaštovky jsou totiž velcí puntičkáři. Kdyby jim do hnízda spadl kamínek nebo divné dřívko, okamžitě ho vyhodí. Mají prostě smysl pro design!

Jednoho dne se u hnízda objevili lidé v zelených vestách – ornitologové. Opatrně mláďata vyndali a na nožku jim dali malinký, lehoučký hliníkový kroužek. Je to něco jako občanský průkaz. Díky tomu vědci vědí, že vlaštovky mohou žít i 15 let, i když většina z nich se dožije tak dvou nebo tří.

Někteří dospělí ptáci mohou dokonce dostat přístroj zvaný geolokátor. Ten měří světlo a čas a vědcům pak prozradí, kudy vlaštovka letěla. Aby si ale vědci mohli data z tohoto přístroje přečíst, musí stejnou vlaštovku příští rok znovu opatrně chytit a informace z geolokátoru si stáhnout.

Léto uběhlo jako voda. Z malých holátek se stali obratní letci, kteří nad rybníkem kličkovali tak rychle, že vypadali jako modré blesky. Než se ale vydali na velkou cestu do Afriky, čekal je jeden důležitý úkol.

Mladé vlaštovky jsou zvědaví průzkumníci, kteří létají po celém kraji a nakukují do sousedních stodol. Nedělají to jen tak z dlouhé chvíle – hledají si totiž vlastní bydlení na příští rok. Pečlivě si kontrolují, kde jsou ty nejlepší trámy a kde je dostatek kraviček, které jim příští jaro zatopí. Právě díky těmto prázdninovým výletům vlaštovky přesně vědí, kam se mají po zimě vrátit, aby si založily svou vlastní rodinu.

Koncem srpna se začalo ochlazovat. Hmyzu ubývalo a vlaštovky cítily, že je čas jít. Začaly se shlukovat na telegrafních drátech. Stovky a tisíce černých teček vedle sebe. Lidé si kdysi dávno mysleli, že se vlaštovky na zimu schovávají do bahna v rákosí a tam spí až do jara. Dokonce existují staré obrazy, kde rybáři místo ryb tahají z vody sítě plné vlaštovek! Dnes už víme, že je to jinak.

A proč vlastně odlétají? Není to proto, že by jim byla zima – peří mají teplé jako zimní kabát. Odlétají, protože v zimě u nás není žádný létající hmyz. Kdyby zůstaly v Česku, jejich bříška by brzy zůstala prázdná.

Než ale vzlétnou, musí se změnit v malé superhrdiny. Vítkovo tělo dostalo od přírody tajný povel: "Jez, co můžeš!" Díky hormonům se vlaštovky před cestou doslova "přejídají", aby si pod kůží vytvořily pořádné zásoby tuku. Tuk pro ně funguje jako palivo. Bez této tukové vrstvy by jejich svaly neměly sílu mávat křídly tisíce kilometrů.

Cesta do Afriky je velká zkouška odvahy. Vítek musí přeletět vysoké Alpy, kde mrzne a padá sníh. Zatímco někteří ptáci, jako třeba husy tibetské, vyletí až do neuvěřitelné výšky 10 kilometrů, což je výška, kde létají velká dopravní letadla, vlaštovky se drží níž. Přesto je to dřina. Pak je čeká Středozemní moře – nekonečná modrá hladina, kde není jediné místo na přistání. Musí jen mávat křídly, hodinu za hodinou, a věřit své síle. A když už si myslí, že jsou u cíle, objeví se Sahara. Obrovská poušť plná písku, kde slunce pálí a voda není nikde v dohledu.

Možná si říkáte, jak to, že se vlaštovky po cestě neztratí? I když mláďata letí poprvé a úplně sama, mají v sobě kombinaci vrozených instinktů. Vlaštovky se orientují podle slunce a hvězd, ale mají i několik supersmyslů: cítí magnetické pole Země, jako by měly v hlavičce schovaný kompas. Navíc slyší infrazvuk – hluboké dunění mořských vln, které zachytí na stovky kilometrů daleko. Lidské ucho infrazvuk vůbec neslyší. Díky schopnosti slyšet infrazvuk dokážou ptáci rozpoznat blížící se bouři nebo nebezpečí s velkým předstihem, a to i několik hodin dopředu.

Když Vítek konečně dorazil do střední Afriky, do Konga, všechno bylo jiné. Místo krav se pod ním proháněli sloni a antilopy. Tady vlaštovky nežijí v párech, ale v obrovských hejnech. Nocují v rákosí u velkých jezer, kde jich jsou miliony.

V Africe si Vítek nechal vyrůst nové peří. Vědci to poznají tak, že mu jedno pírko prozkoumají – vypadá to jako letokruhy u stromu. Podle toho, jak rychle pírko rostlo, poznají, jestli měl Vítek v Africe dost jídla, nebo jestli ho trápil hlad či nemoc malárie.

Vítek se v Africe nezdrží navždy. Jakmile se u nás začne Slunce opírat do strání a ledy na rybnících povolí, jeho vnitřní kompas se znovu ozve: "Čas jít domů. Čas přinést lidem jaro."

A tak se koloběh opakuje. Vítek znovu roztáhne křídla, přeletí polovinu světa a jednoho dubnového rána se opět objeví na drátě u vaší stodoly. Zatřese ocáskem, švitořivě zazpívá a oznámí celému světu: 

"Už jsem tady! Jaro může začít."