Humbo na dovolené

Pohádka o tučňákovi, který toužil po sněhu

Bylo parné léto. Sluníčko se smálo z nebe, pofukoval teplý větřík a v zoologické zahradě to bzučelo jako v úle. Návštěvníci chodili po klikatých cestičkách, zastavovali se u výběhů, mávali zvířátkům a občas si koupili zmrzlinu nebo limonádu na schlazení.

Na kraji zoo, hned vedle jezírka s lekníny, stál kamenný pavilon s modrým nápisem "Tučňáci z Jižní Ameriky". V tom pavilonu bydlela veselá parta tučňáků Humboldtových. Každý z nich měl své zvláštnosti – někdo rád plaval, jiný zase rád spal na kameni a někdo pořád štípal ostatní do ocásků.

Mezi nimi byl i tučňák jménem Humbo. Byl to trochu snílek a trochu dobrodruh. Měl lesklé černobílé peří, nad očima růžové skvrnky a na břiše spoustu malých teček. Chodil pomalu, kolébavou chůzí, a miloval vodu. Ve svém bazénku rád skákal šipku, potápěl se pod hladinou a hrál si s míčkem, který mu házeli ošetřovatelé.

Jeho nejbližšími kamarády byli Piko a Lola. Piko byl z celé party nejmenší, ale nejhlasitější – pořád něco komentoval a pobíhal kolem jako na pérkách. Lola byla naopak klidná a zvědavá; nejčastěji byste ji našli, jak stojí u skla a sleduje lidi, nebo si tiše povídá s ptáky z vedlejší voliéry. Každý den si ti tři vymýšleli nové hry, závodili v plavání a večer usínali těsně u sebe, schoulení na kamenných deskách.

V zoo ale nebydleli jen tučňáci. Ve výbězích kolem nich bydlela spousta dalších kamarádů: žirafa Ela, která vždy nakukovala přes plot, opičák Eda, jenž uměl udělat kotrmelec i pozpátku, a stará želva Klotylda s krunýřem plným vrásek a srdcem jako ze zlata.

Jednoho odpoledne, kdy bylo vedro obzvlášť nesnesitelné, seděl Humbo ve stínu a mumlal si pro sebe:

"Mně je vedro až za zobákem. Zmrzlinu jsem měl. Do bazénku jsem skočil už třikrát. A přesto se mi po něčem stýská – po sněhu, bobování a po klouzačce z ledu!"

Zamrkal a najednou ho napadlo něco nečekaného. Zvedl se, narovnal, jak jen tučňák dokáže, a zvolal:

"Kamarádi! Já pojedu na dovolenou! A víte kam? Do Antarktidy! Tam, kde je zima, sníh a led. Mám tam vzdálené bratrance – tučňáky císařské!"

Rázem se mu rozzářily oči. Jenže – jak se dostane tak daleko? Je to sice pták, ale létat neumí a než by se tam dokolébal pěšky, uplynulo by hodně dlouho.

"Potřebuji pomoc. A vím přesně, od koho."

Každý den totiž chodila kolem jeho výběhu Natálka – mladá studentka, která v zoo vypomáhala přes prázdniny jako brigádnice. Natálka měla vzácnou superschopnost – rozuměla řeči zvířat. Když k ní nějaké zvířátko promluvilo, rozuměla každému slovu a každému přání. Měla světlé vlasy svázané do copu, velké brýle a v kapsách vždy sušené rybičky. Humba si oblíbila už dávno. Když mu čistila bazének, občas mu pošeptala vtípek. Někdy mu přinesla malou hračku nebo nový míček. A hlavně – vždycky mu pozorně naslouchala. Byla pro Humba víc než jen ošetřovatelka. Byla to jeho parťačka.

Když Natálka šla ten den kolem, Humbo za ní vycvákal s překvapivou rychlostí.

"Natálko," začal trochu nesměle, "já bych chtěl na dovolenou."

"Na dovolenou?" zeptala se překvapeně.

"Do Antarktidy. Za sněhem. Za zimou. Já to letni horko tady moc nemám rád," dodal tiše.

Natálka se na chvíli zamyslela. Pak se usmála a přikývla:

"Tak jo, Humbíku. Zařídíme to. Slibuju."

A od toho dne začaly velké přípravy na malou tučňáčí výpravu. Díky svému daru se jí podařilo spojit se s výzkumnou stanicí přímo v srdci Antarktidy. Podařilo se jí spojit přímo s tamními tučňáky císařskými. "Ahoj, tady Natálka ze zoo," vysvětlovala jim. "Mám tu jednoho malého tučňáka Humboldta, který má velký sen. Chtěl by se podívat, jak vypadá opravdová zima. Přijmete ho mezi sebe?"

Humbo nikdy nikam necestoval. Vždy byl jen v zoo – v pavilonu, v bazénku. Narodil se tady. A tak teď seděl s Natálkou u výběhu a přemýšlel, co si vlastně vzít s sebou.

"Bude tam veliká zima, na kterou nejsi zvyklý," řekla Natálka a začala psát do sešitu. "Takže – budeš potřebovat teplý šátek, kartáček na zobák, cestovní pas a …"

"A taky několik balení sušených rybiček na cestu!" přidal Humbo rozhodně.

Piko s Lolou seděli opodál a bedlivě sledovali každé jeho slovo. Pak jim přišli pomoci kamarádi z vedlejších výběhů. Želva Klotylda mu věnovala malý bílý oblý kamínek, který nosila schovaný pod listem. "Na cestu, Humbíku. Ať na nás nezapomeneš," řekla a dlouze ho objala krunýřem. Opičák Eda přidal gumičku – prý "kdyby ti foukalo peří do očí". A žirafa Ela natrhala sušené listy akácie. "Pro případ, kdyby snad na cestě došly ryby," mrkla.

Vše bylo pečlivě zabaleno do malého zeleného kufříku na kolečkách. A pak nastal ten okamžik – Humbo stanul u branky svého výběhu a poprvé v životě ji překročil. Zahrada mu připadala obrovská. Ale s Natálkou po boku se ničeho nebál.

Zoo se to dozvěděla během jediného dne. "Humbo jede na dovolenou!" šeptali si papoušci. "Tučňák opouští bazén!" pištěly surikaty. Dokonce i medvěd Brumla přestal chrápat a přišel se podívat.

A tak se stalo něco nečekaného – zvířata uspořádala slavnost na rozloučenou. U vchodu do pavilonu visel papírový nápis: ŠŤASTNOU CESTU, HUMBO! Pod ním stál dlouhý stůl plný dobrot. Vůně banánového dortu se mísila s vůní rozkvetlých květin. Želva Klotylda přednesla dojemnou básničku, při které i medvěd Brumla zapomněl chrápat. Humbo se díval na své přátele, na lampiony svítící jako hvězdy v korunách stromů, a věděl, že tohle místo miluje.

Pak zazněla hudba a na louce u jezírka začala zvířata tančit. Žirafa Ela měla přivázaný lampion a svítila jako hvězda. I Humbo si zaskákal – trochu neohrabaně, ale s velkou radostí.

"Budeš nám chybět!" volala malá kapybara.

"Nezapomeň napsat dopis!" křičeli papoušci z větví.

Humbo stál, s čumáčkem trochu nakloněným, a díval se kolem sebe. Věděl, že tohle místo má rád. Ale srdce mu říkalo – teď je čas vyrazit dál.

Druhý den brzy ráno bylo v zoo neobvykle ticho. Všechna zvířata ještě spala, když Humbo s Natálkou šli v šeru k hlavní bráně. Na zádech měl velký batoh a v křídle pevně svíral kamínek od Klotyldy.

"Pojedeme tramvají, pak autobusem a nakonec letadlem!" vysvětlovala mu Natálka.

Humbo přikyvoval, i když trochu nervózně. Letadlo nikdy neviděl zblízka. Tramvaj cinkala a klouzala ulicemi. Lidé se na Natálku a jejího tučňáka dívali s údivem.

"To je opravdový?" ptal se pán s novinami.

"Letí do Antarktidy," řekla Natálka klidně, jako by to bylo zcela přirozené.

Na zastávce autobusu potkali děti, které Humba znaly z prohlídek zoo. "To je Humbo! Kam jedeš?" Humbo jim zamával ploutví a usmál se. Děti skákaly radostí, jako by samy měly letět s ním.

Když konečně dorazili na letiště, otevřela se před Humbem obrovská hala. Na letišti to vypadalo jako v mraveništi – lidé spěchali, kufry jezdily po pásech. A pak ho spatřil. Obrovský bílý letoun, který vypadal jako racek, co chce pokořit mraky.

"To mě odnese až ke sněhu?" zeptal se potichu.

Natálka přikývla. Humbo se zhluboka nadechl, přitiskl si kamínek k peří a řekl:

"Tak jo. Jdu na palubu."

Let byl dlouhý, ale úžasný. Humbo měl speciální místo s výhledem a díky laskavé letecké posádce dostal sluchátka, ve kterých si mohl pouštět oblíbené písničky. Během letu se dozvěděl spoustu zajímavostí – například že led v Antarktidě je starý miliony let, nebo že císařští tučňáci jsou největší ze všech tučňáků na světě.

Humbo přemýšlel, jací asi budou. Budou mít podobný přízvuk jako on? A budou si rozumět?

Když letadlo přeletělo oceán a začalo klesat, uviděl z okénka nekonečnou bílou krajinu. Všude led, sníh, zamrzlá moře. A ticho. Takové to krásné, uklidňující ticho, které znají jen ti, kdo milují zimu. Antarktida!

"Tady budu jako doma," pomyslel si v duchu.

Na ledové ploše pro přistávání výzkumných letadel na něj čekali tři statní tučňáci. Byli větší než Humbo, měli zlatožluté skvrny za ušima a působili důstojně jako opravdoví císaři.

"Vítej, bratranče!" zvolal jeden z nich jménem Aglú.

Humbo se trochu červenal, ale byl šťastný, že na něj nezapomněli. Tučňáci ho odvedli do svého příbytku – malé jeskyně vyhloubené v pobřežním ledovci. Uvnitř bylo nečekaně útulno a teplo. Stěny byly hladké, průhledné jako sklo, a světlo odrážející se od sněhu vytvářelo třpytivé obrazce jako z pohádky. Dostal vlastní hnízdečko a misku se zmraženými rybami – přesně takovými, jaké měl nejraději.

Humbo si naplno užíval vše, po čem tak dlouho toužil. Bruslil po zamrzlých plochách, sklouzl se na břiše z ledových svahů a poslouchal, jak vítr ševelí mezi ledovými štíty. S novými kamarády se každý den vydával na výpravu – někdy k oceánu, jindy do jeskyně, kde vyrůstaly modravé krystalky ledu jako drahokamy.

A večer? Večer seděl s ostatními pod otevřeným nebem, díval se na polární záři a vyprávěl příběhy ze zoo – o opičákovi Edovi, který jedl banány i potmě, o Natálce, která rozuměla zvířecímu jazyku, a o rozlučkové slavnosti, na niž nikdy nezapomene.

A i když si to nikdy nahlas nepřiznal, cítil něco důležitého: domov není jen místo. Domov je všude tam, kde jsou kamarádi a rodina, kterým na tobě záleží.

Proto, až přijde podzim, Humbo ví, že se vrátí zpět ke svým kamarádům ze zoo, aby jim to všechno mohl vyprávět. Zpátky k Pikovi a Lole. Zpátky k Natálce. Zpátky domů.

Konec