Tři koťátka a srdíčkový strom

Na kraji malé vesnice, kde se zahrady skláněly k lesu a potůček si pořád broukal svou veselou písničku, bydlela tři koťátka. Každé vypadalo trochu jinak, ale kamkoliv šla, držela se spolu.

Černobílý Flíčko měl bílý čumáček a na oušku jeden jediný černý puntík. Rezavý Mourek byl neposedný jako jiskřička, pořád skákal do výšek, kam se jiná koťata ani neodvážila. A šedivá Ťapka, nejmladší z nich, měla packy jemné jako popel a oči, které byly zvědavé od rána do večera.

Koťátka žila v chaloupce s laskavou paní Janou, která jim každý den chystala tři misky mlíčka a tři misky granulek. Jenže koťátka doma moc dlouho neposeděla. Stačilo, aby zafoukal vítr nebo aby se ozvalo šustnutí v trávě, a už byla pryč – hop, hop, hop! – a běžela za dobrodružstvím.

Jednoho jarního dne, když na louce rozkvétaly první pampelišky a včely se honily kolem voňavých květů, zaslechla koťátka zvláštní zprávu. Starý pan Kos seděl na větvi kaštanu a protože rád vyprávěl, začal hlasitě povídat takovou zvláštní pověst:
"Na konci zahrady, tam, kde začíná les, roste kouzelný strom. Ten strom má květy ve tvaru srdíček. Ale není to jen tak. Rozkvete jen tehdy, když mu někdo ukáže opravdovou lásku."

Koťátka vykulila oči. Strom, jehož květy vypadají jako srdíčka? To musela vidět na vlastní oči.

"Půjdeme ho najít!" rozhodl Mourek, protože on byl vždycky ten, kdo první vykřikne nějaký nápad.
"Ano, hned teď!" přidal se Flíčko, který se už těšil na srdíčka.
"Ale co je vlastně ta láska?" zeptala se nejistě Ťapka.
"To neřéš," mávl packou Mourek. "Určitě ji cestou někde potkáme."

Vydali se tedy na cestu. Hopkali přes záhonky, vyhýbali se pavučinkám, podlézali pod keříky a šplhali přes kamennou zídku. Všude hledali tu zvláštní lásku, o které mluvil kos, ale jak ji poznat? Nikdo z nich to přesně nevěděl.

Až na samém konci zahrady spatřili obrovský strom. Jeho kmen byl tak široký, že by ho koťata neobejmula ani všechna tři i s Janou dohromady. Větve se rozkládaly do šířky a zelené listy se leskly v odpoledním slunci. Za stromem už začínal les, který voněl jehličím a mechem.

"To musí být on," nakrčil čumák Mourek. "Ale kde jsou ty srdíčka?"
"Pan Kos přece říkal, že se objeví, až mu ukážeme lásku," připomněl mu Flíčko a šťouchl Mourka do kožíšku.

A tak tam stáli, přemýšleli a čekali. Slunce svítilo, ptáci zpívali, ale na stromě se pořád nic nedělo.

Mourka to přestalo bavit. "Já na to přijdu! Vyskočím nahoru na větev a tam určitě uvidím něco zvláštního, možná nějakou nápovědu."
"Ne, já půjdu!" vykřikl Flíčko a začal se škrábat taky. Oba se předháněli, strkali se a drápali po kůře. Jenže strom byl vysoký a kluzký. A tak oba – bác! – spadli dolů, rovnou do trávy.

Ťapka se vyděsila a hned přiběhla. "Jste v pořádku?"
"Nic mi není," zabručel Mourek, ale tvářil se pěkně otráveně.
"Mně taky ne," dodal Flíčko. "Ale strom pořád nekvete."

Čas plynul a nálada se kazila. Koťátka se začala hádat. Nejprve o to, koho jako první napadlo přijít sem. Pak o to, kdo skáče výš. A nakonec i o to, kdo běhá rychleji. Hádky byly čím dál hlasitější a jejich ocásky se mrskaly vztekem.

A právě v tu chvíli zafoukal silný vítr a zatřásl s větvičkami stromu. Jeden malý lístek a spadl přímo mezi ně. Nebyl nijak zvláštní – jen zelený a hladký. Ale koťátka zmlkla. Vypadalo to, jako by strom chtěl říct: "Tak takhle ne!"

Ťapka se posadila a tiše pronesla: "Mně je z těch hádek smutno. Stromu asi taky. A ještě k tomu jsem se odřela o kámen." Ukázala packu, na které měla malý škrábanec.

Flíčko k ní natáhl tlapku a jemně ji pohladil. "Promiň, Ťapko. Já jsem nechtěl, aby ses zranila."

Mourek se trochu zastyděl. Rozběhl se k nedalekému křoví, kde našel barevné pírko, které ztratil nějaký ptáček. Přinesl ho zpátky a položil před ostatní. "Tady, tohle je pro vás. Na usmířenou. Už se nechci hádat."

Ťapka zvedla čumáček. "Takže… všichni si odpouštíme?"
"Ano!" vykřikla dvě koťata najednou. A hned se objala tak pevně, že se jim spletli ocásky k sobě.

A v tu chvíli se stalo kouzlo. Celý strom se rozzářil jemným růžovým světlem. Jeho větve se rozechvěly a mezi listy se začaly objevovat drobné kvítky. Jeden po druhém se měnily v růžová srdíčka. Vzduch naplnila sladká, ovocná vůně – trochu jako jahody, trochu jako med, trochu jako něco, co koťata nikdy předtím necítila.

"Podívejte!" vykřikla Ťapka.
"On opravdu kvete!" zvolal Flíčko.
"A je nádherný!" přidal se Mourek, a tentokrát se už nikdo nepředháněl.

Srdíčkové květy začaly padat dolů jako barevný déšť. Celá louka se zbarvila do růžova. Koťátka se v nich válela, kutálela se po zemi, až byla celá obalená voňavými lupínky.

Od toho dne koťátka věděla, že strom není jen obyčejná pověst. Kdykoli se na něj přišla podívat, připomněl jim, že láska nemusí být nic velkého. Stačí podat packu, rozdělit se o kousek jídla nebo prostě zůstat spolu, i když se zrovna nedaří. A když se mezi nimi občas zase objevila nějaká ta hádka, vzpomněla si na strom se srdíčkovými květy.

Od té doby se louka za chaloupkou stala jejich oblíbeným místem. Koťátka tam běhala, hrála si a občas jen tak ležela pod větvemi stromu, který tiše šuměl a jakoby jim říkal:

"Držte se při sobě."