Koko a Hopík hledají ztracená velikonoční vajíčka

Bylo jaro, sluníčko hřálo a na dvorku se chystaly velikonoční přípravy. Slepička Koko snášela krásná čokoládová vajíčka, která měl králíček Hopík nabarvit a roznést dětem. Všechno šlo jako po másle – dokud se nestalo něco strašného!

"Koko! Koko! Máme veliký problém!" přihopkal Hopík celý udýchaný.

"Co se děje?" zvedla slepička hlavu.

"Čokoládová vajíčka jsou pryč! Všechny košíky jsou prázdné! Zmizela! Ztratila se! Ukradli nám je!"

Slepička vykulila oči a zděšeně zamávala křídly. "To snad ne! Ještě včera večer jsem je třídila!"

"A teď tam nejsou!" Hopík si zamyšleně podrbal dlouhé uši. "To znamená jediné… máme tu ZLODĚJE!"

"Tak tohle nenecháme jen tak!" rozhodla Koko. "Hopíku, stáváme se detektivy. Půjdeme po stopě a toho darebáka najdeme!"

Začali pátrat. Pečlivě prozkoumali místo, kde košíky stály. A hned si všimli podezřelé věci – v trávě byly malé otisky tlapek!

Hopík neváhal ani vteřinu, sáhl do svého batůžku a vytáhl Velkou encyklopedii stop a otisků lesních zvířat. Opatrně ji otevřel, přejel prstem po stránkách a zamumlal: "Hmm… jelen? Ne. Divoké prase? To asi těžko. Aha, tady! Malinké tlapičky, pět dlouhých prstíků… přesně odpovídají stopám myší!" Vítězoslavně poklepal na obrázek a podíval se na Koko. "Máme podezřelého!"

"Myši mají rády čokoládu…" zamyslela se Koko. "Ale jak odnesly tolik vajec? Vždyť jsou větší než ony!"

"To zjistíme hned teď," prohlásil Hopík a vydal se po stopě. Koko cupitala za ním, až se jim oběma prášilo za patami.

Stopy vedly k malé štěrbině ve skále. Opatrně nakoukli dovnitř… a tam! Celá parta myšek si spokojeně pochutnávala na čokoládových vajíčkách.

"Ha! Chytili jsme vás!" vykřikl Hopík.

Myšky se polekaně rozhlédly. Jedna, která měla plnou pusu čokolády, zamrkala a rychle polkla. "My si myslely, že to jsou čokoládky, které už nikdo nechce!" pískla.

Koko založila křídla v bok. "To teda nejsou! To jsou velikonoční vajíčka pro děti!"

"Ale my jsme je neukradly vajíčka," pískla jiná myška. "My jsme našly jen pár kousků čokolády na cestičce. Někdo jiný je musel odnést před námi!"

Hopík s Koko si vyměnili pohled. "Takže zloděj je pořád na svobodě!"

Myšky se rozhodly pomoci a ukázaly detektivům místo, kde našly čokoládové kousky. Na místě činu našli další otisky, které už byly mnohem větší! Tři prsty, mezi nimi plovací blána. Hopík se znovu podíval do své příručky. "Tyhle vypadají jako… kachní stopy!" vykřikl.

"Kachní?" podivila se Koko. "Kdo by jenom… Počkej! Hopíku, co když je to Kačer Kvak?"

"Pojďme to zjistit!"

Stopy vedly k jezírku. A tam, na břehu, stál Kačer Kvak a pečlivě si něco schovával do svého hnízda.

"Kačere Kvaku!" zavolal Hopík. "Neviděl jsi naše čokoládová vajíčka?"

Kačer sebou trhl. "Kvááák! Nooo… Možná jsem si jedno půjčil…" zahuhňal a vyndal z hnízda lesklé vajíčko.

Koko si povzdechla. "Kačere! Vajíčka se nepůjčují, to není knížka z knihovny!"

Kačer se rozpačitě podrbal na zobáku. "Já… já myslel, že je to poklad. Tak krásně se třpytilo!"

Hopík se rozesmál. "No, ono to vlastně tak trochu poklad je! Ale potřebujeme najít zbytek."

Kačer ukázal zobákem na další stopy vedoucí do lesa. "Tam běžel někdo jiný! Měl něco kulatého v tlapách!"

Detektivové se vydali po poslední stopě. Po chvíli došli až na palouček, kde byl jezevec Barnabáš a spokojeně si stavěl z vajíček věž.

"Jezevče Barnabáši!" vykřikla Koko. "To jsou naše čokoládová vajíčka!"

Jezevec zamrkal. "Vaše? Já myslel, že je někdo ztratil. Tak jsem je posbíral, aby je nikdo nerozšlápl!"

Hopík se usmál. "Tak to jsi vlastně pomohl. Děkujeme, ale teď je musíme vrátit dětem."

"Samozřejmě!" přikývl Barnabáš a začal vajíčka opatrně skládat zpět do košíků.

Nakonec se všechna vajíčka našla. Myšky, kačer i jezevec pomohli vajíčka donést zpět. Když bylo vše hotovo, všichni si slíbili, že příští rok už žádné detektivní pátrání nebude potřeba.

"Uf, tak to byly dobrodružné Velikonoce!" oddychla si Koko.

"Přesně tak!" přikývl Hopík. "A hlavně… žádné čokoládové vajíčko není v bezpečí, pokud je poblíž myška, kačer nebo jezevec!"

Všichni se tomu zasmáli a pak se vydali zpátky na dvorek. Velikonoce byly zachráněny a děti dostaly svá vajíčka.

A jak se tak radovali, Hopíkovo bříško zakručelo. "Jejda, ale já mám z toho pátrání hlad!" povzdechl si. Koko se usmála a zamávala křídly. "Neboj se, Hopíku. Mám tu jedno čokoládové vajíčko navíc, to ti ráda dám!" Hopík se rozzářil a s chutí se zakousl do sladké dobroty. "Mňam, to je dobrota! Děkuju, Koko!"

Když se Hopík najedl, napadlo ho, že by mohli uspořádat velikonoční oslavu pro všechny zvířecí kamarády. "Co říkáš, Koko? Pozveme myšky, kačera i jezevce na malou hostinu?" Koko souhlasila a společně začali připravovat stůl plný dobrot. Myšky přinesly oříšky a semínka, kačer nasbíral vodní rostliny a jezevec přidal sladké lesní plody. Všichni se společně veselili a užívali si velikonoční atmosféru.

A když se slunce začalo sklánět k obzoru, Hopík s Koko se rozloučili se svými přáteli a vydali se domů. "To byl krásný den," řekla Koko. "A díky tobě, Hopíku, jsme zažili to nejlepší velikonoční dobrodružství!" Hopík se usmál a objal svou kamarádku. "Jsem rád, že jsme to zvládli společně, Koko. A víš co? Už se těším na příští Velikonoce!"

A tak skončil další velikonoční den plný dobrodružství a přátelství. Hopík s Koko usnuli s úsměvem na tváři a snili o dalších sladkých vajíčkách a veselých velikonočních oslavách.