Pyšná princezna

Bylo jednou jedno království jménem Perlové Údolí. A v tom království stál obrovský zámek s vysokými věžičkami a střechami z perel. V tom zámku bydlela princezna Amélie.

Amélie měla šatník větší než byla knihovna královského arcibiskupa. Bot měla víc, než bylo dnů v měsíci. A tolik sluhů, že by naplnili celé vojsko. Každý sluha měl svůj úkol – jeden přinášel šaty, druhý šperky, třetí střevíčky, čtvrtý čaj s dortíky. Protože všichni věděli, že princezna se musí cítit vždycky dokonale.

Jednoho dne přišlo pozvání na velký královský bál ze sousedního království. Amélie vyskočila tak rychle, že převrhla polštáře na celé posteli.

"Dnes budu vypadat naprosto úžasně! To bude můj večer!" zvolala a už si představovala, jak všichni zatajují dech, když princezna vstoupí do sálu.

A hned se to rozeběhlo – stuhy, šaty, šperky, účesy, všechno jen proto, aby princezna mohla zazářit. Její komnata se přetvořila v módní šou. Nejprve jí komorné podaly jemnou lněnou spodničku, pak na ni navrstvily několik širokých spodních sukní, aby se sukně později krásně rozprostřela. Potom ji pevně sešněrovaly do korzetu, který stáhly tak, že se jí téměř tajil dech, ale pas se rázem zúžil do dokonalé linie. Na to přišla vrchní sukně s obručemi, která se nadouvala jako zvon, a nakonec těžký brokátový živůtek s výšivkou. Když se princezna pokusila projít dveřmi, zadrhla se sukní o rám a zakřičela: "Pomoc! Ty dveře jsou příliš úzké pro mou krásu!" Komorné se tajně chichotaly.

Když byla princezna Amélie nachystaná, vyrazila v kočáře taženém šesticí bílých koní. Nejvíc si hýčkala klisnu jménem Perla, která byla jejím nejoblíbenějším koněm už od dětství. Všechno vypadalo skvěle, jízda byla klidná, dokud jedno z kol kočáru nenarazilo na kámen. Prásk! Dřevo prasklo, kočár se naklonil a princezna vyletěla ven jako ohnivá raketa.

"Co to má znamenat?! Já musím být včas na bále! A musím vypadat dokonale!" rozčilovala se.

Sluhové se snažili vysvětlit, že oprava bude chvíli trvat. Aby ji potěšili, nabízeli jí bonbony, drobné šperky a všechny možné lahůdky, ale Amélie jen dupala nohou a křičela: "Čekat? To já nemám zapotřebí!" Nakonec uraženě zvedla bradu, mávla rukou na sluhy a bez rozmyšlení vyrazila pryč – rovnou do lesa, aniž by tušila, co všechno ji tam čeká.

Les ji přivítal jemným šuměním listí a vůněmi po jehličí, mokré kůře a divokých květinách. Amélie se procházela, obdivovala keře, stromy i mech, a najednou zvedla hlavu. Na větvi nad sebou se natřásal barevný pták, který tancoval, jako by předváděl balet. Princezna byla tak okouzlená jeho hrou, že si nevšimla kořene pod nohama. Zakymácela se a – bác! – skutálela se do louže bláta, až zapadla tak, že se nemohla vyhrabat ven. Volala o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Srdce jí bušilo, a zdálo se jí, že svět kolem úplně zmizel. Najednou mezi stromy zahlédla bílou záři. Zpočátku si myslela, že je to duch, a tak vyděšeně zadržela dech. Světlo bylo stále blíž, až nakonec zahlédla oči, které hleděly přímo do jejích. V tu chvíli ji zaplavila vlna úlevy. Byly to oči klidné a tiché a princezna z nich necítila žádné nebezpečí.

Před ní stál jednorožec – hříva mu vlála jako ranní mlha a roh se mu třpytil měsíčním světlem. Lehce přistoupil a jemně opřel bok o Amélii, aby se mohla zachytit. Díky jeho pomoci se princezna konečně vyprostila z bláta.

Jednorožec ji pak jemně pokynul hlavou a Amélie cítila, že jí tím říká: "Pojď za mnou." Vedl ji lesní pěšinou k malé studánce ukryté mezi kapradím, kde voda byla tak čistá a jiskřila, jako by v sobě měla kousek nebe. Amélie si opláchla obličej, setřela z tváří bláto a napila se. Byla to ta nejsvěžejší voda, jakou kdy ochutnala.

Když se poté vraceli zpátky, princezna se zeptala jednorožce: "Jak se jmenuješ?"
V mysli jí zazněla odpověď: Topaz.

Amélie zopakovala nahlas: "Topaz?"
Jednorožec přikývl.

Mezitím princezna trhala a ochutnávala sladké jahody a s plnou pusou začala Topazovi vyprávět, co se přihodilo. Popsala mu, jak kolo jejího kočáru narazilo na kámen a zlomilo se, jak se omylem uvěznila v blátě a nemohla se vyhrabat, a také že mířila na ples – právě za princem, kterého si tolik přála potkat. "A myslela jsem, že můj večer skončí v bahně!" dodala se smíchem. Topaz poslouchal tiše a klidně, jako by přesně rozuměl každému slovu.

Když pak přišli na kouzelnou louku plnou květin a motýlů, Amélie si upletla čelenku z květů. Byla jednoduchá, ale voněla po slunci a lese.

Když domluvila, jednorožec zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Vzduchem se rozlétlo tiché zařehtání, které přivolalo jeho lesní přátele – bobra, veverky, ptáky i mravence. Bobr začal ohlodávat pařez a vyrobil z něj pevné nové kolo, veverky nanosily mech jako měkké polštářky, ptáci přinesli liány a mravenci si vykračovali s jehličím, jako by cvičili vojenský pochod.

"Aha," usmála se Amélie, "tak proto jsi je zavolal. Aby mi pomohli dostat se na ten ples."
Amélie se k přátelům přidala – podávala větvičky, nosila vodu a hladila Topaze po čele. Smála se, chichotala a byla šťastnější než kdy dřív. "Tak tohle je opravdový zázrak," řekla. "Kdybych věděla, že les má takovou stavební firmu, možná bych sem chodila častěji!" Topaz jen elegantně zachvěl hřívou a pokýval hlavou, jako by říkal: "Vidíš? Spolu jde všechno líp."

Když bylo vše připraveno, vydali se společně zpět ke kočáru. Topaz šel první, aby ukázal cestu, a lesní zvířátka se rozběhla kolem, jako malí pomocníci, co chtějí být u dokončení díla.

Sluhové, kteří čekali u vozu, jen nevěřícně sledovali, že jejich princezna dokáže pracovat rukama, a ještě ji to těší. Nikdy ji takovou neviděli.

Když bylo kolo opravené, všichni si dali jahody na oslavu.

U kočáru si Amélie vyměnila těžké, třpytivé šaty za jednodušší – lehké, pohodlné a ladící s květinovou čelenkou, kterou si upletla na louce. Byly sice skromnější, ale cítila se v nich svobodně a mohla konečně volně dýchat. Než vyrazili dál, Amélie i sluhové poděkovali všem lesním pomocníkům – bobr dostal hromádku čerstvých větviček, veverky si odnesly oříšky, ptáci hrst zrní a mravenci drobky sladké sušenky. Dokonce i Topaz dostal křehkou mrkev, kterou spokojeně chroupal.

Nakonec dorazili na bál. Amélie vystoupila z kočáru a lidé se opravdu zastavili a dívali se, jak si kdysi přála – ne proto, že by byla nejhonosněji oblečená, ale proto, že v ní bylo něco nového, co se nedalo přehlédnout.

U schodů na ni čekal mladý princ. Měl rozcuchané vlasy, jako by v nich zůstal vítr, a v očích jiskru, která Amélii hned zaujala. Podíval se na ni a řekl: "To je nejkrásnější ozdoba, jakou jsem kdy viděl."

Princezna se usmála. "Upletla jsem si ji v lese s jednorožcem," řekla.

Princ přikývl. "Rád bych slyšel celý ten příběh," dodal a pozval ji k tanci. Amélie cítila, že se jí princ opravdu líbí – protože se o ni zajímá a chce poznat její příběh, ne jen její krásu.

A tak začal nový příběh princezny Amélie. A jednorožec Topaz? Ten se opět tiše procházel po lese, spokojený, že princeznu mlčky naučil, co slova říct neuměla.