Myši a sloni

Kdysi dávno, v daleké Indii, stála stará a dávno opuštěná vesnice. Nikdo už si nepamatoval, kdo tu původně žil. Domy byly prázdné, střechy děravé, okna rozbitá a schody dávno spadlé. Ulice pokrýval prach a suchá tráva. Jen občas tu zahoukal výr nebo se proplazil had.

Pro lidi byla tahle vesnice mrtvá, ale pro myši to bylo dokonalé místo k životu. Nikdo je tu nerušil. Měly spoustu skrýší a bezpečných koutů, kde se mohly ukrýt před dravci. V těchto ruinách žily už celé generace. Byly tu myší babičky, které vyprávěly příběhy o časech, kdy vesnice byla ještě nová, a myší mláďata, která si hrála na schovávanou v temných zákoutích.

Pod zemí si myši vybudovaly hustou síť chodeb a komůrek, které se proplétaly jako kořeny stromu. V těchto úkrytech se scházely na velké hostiny, kde se podávaly oříšky, semínka a sušené ovoce, které našly na polích. Často se tu konaly svatby, na které se sjížděly myši z celého okolí. Večery bývaly plné smíchu a radostného pískotu, a každý tu znal každého.

Roky plynuly a myší život se neměnil – až do dne, kdy se na obzoru objevil oblak prachu. Ten prach vířily stovky, možná tisíce nohou. Nebyly to lidské kroky – byly to kroky slonů. Stádo putovalo k velkému jezeru na západě. Jak pochodovalo, myslelo jen na chladivou vodu a radost z koupání. Sloni kráčeli jeden za druhým a jejich těžké kroky duněly jako vzdálené hromobití.

Nikdo z nich si nevšiml, že jejich obrovská chodidla drtí křehké chodby a místnosti pod sebou. Země se třásla a myší domovy se hroutily. Některé myši jen tak tak stihly utéct do bezpečí. Po pár minutách bylo z jejich pečlivě vybudovaného podzemního města jen zborcené bludiště.

Myši okamžitě svolaly schůzi.
"Jestli se stádo vrátí stejnou cestou, bude s námi konec!" volala jedna starší myš.
"Nemáme proti nim žádnou šanci!" přidala se jiná.
Malá, ale odvážná myš jménem Chruplík nakonec vykřikla: "Musíme jednat, a to hned."

Skupina odvážných myší se vydala po stopách slonů až k jezeru. Tam, u vody, stál král slonů – mohutný, s dlouhými kly a klidným pohledem. Myši se mu uklonily a jedna z nich promluvila:
"Ó králi, nedaleko odsud žije naše myší společenství. Je to ta stará vesnice, kterou jste cestou minuli. Možná si na ni vzpomínáte?"

"Samozřejmě," řekl král slonů. "My sloni nikdy nezapomínáme. Ale nevěděl jsem, že tam žijete vy."
"Jak byste mohl vědět?" řekla myš. "Jenže vaše stádo nechtěně zničilo mnoho našich domovů. Prosíme vás – až se budete vracet, zvolte jinou cestu. Kdo ví, třeba vám jednou my, malé myšky, dokážeme oplatit vaši laskavost."

Král slonů se na okamžik zamyslel. Byla to zvláštní představa – jak by asi tak malé myši mohly být nápomocné obrovským slonům? Přesto ho mrzelo, co se stalo, a souhlasil: "Nebojte se. Zavedu své stádo domů jinudy."

Čas plynul a myši se vrátily k běžnému životu. Ale netušily, že brzy přijde chvíle, kdy jejich slib bude muset být splněn. V okolí totiž vládl krutý lidský král, který miloval pohled na chycené slony. Své lovce poslal, aby připravili pasti u velkého jezera. Věděli, že tam sloni chodí pít a koupat se. Do vody schovali lana a sítě tak chytře, že nebylo úniku.

Když sloni dorazili k jezeru a radostně vstoupili do vody, pasti se sevřely. Jeden po druhém se ocitli uvěznění. Marně se snažili vyprostit – provazy byly silné a těžké.

Po dvou dnech lovci odtáhli krále slonů i celé stádo z vody a přivázali je ke kmenům obrovských stromů v hustém lese. Sloni byli vyčerpaní, hladoví a zoufalí. Jen jedna mladá slonice zůstala volná – ta, která se do jezera neponořila.

Král slonů k ní zavolal: "Běž k myším do staré vesnice a řekni jim, co se stalo!"
Slonice se okamžitě vydala na cestu. Šla celou noc, až dorazila k ruinám vesnice a vypověděla vše, co se přihodilo.

Jakmile myši uslyšely, že jejich obrovští přátelé jsou v nebezpečí, vyrazily k lesu bez váhání. "Je čas splatit dluh," řekl Chruplík.

Uviděly krále slonů a jeho stádo pevně svázané tlustými lany. Bez prodlení se pustily do práce – zoubky rychle a vytrvale hlodaly do provazů. Lana byla silná, ale stovky malých čelistí pracovaly nepřetržitě. Hlodaly, kousaly a střídaly se, aby nikdo nezeslábl.

Brzy se první provaz přetrhl, pak druhý a třetí. Nakonec byli všichni sloni volní. Brzy byli všichni volní. Sloni vděčně zvedli choboty a zatroubili tak hlasitě, že zvuk se nesl po celé džungli.

Tentokrát se stádo vydalo domů novou cestou, jak král slíbil. A myši? Ty zůstaly v opuštěné vesnici a žily tam ještě mnoho let. A i když byly malé, věděly, že statečné srdce může být větší než celé sloní stádo.