Lucinka a její bílý kůň Orion

Byl teplý letní večer. Všude okolo voněla posekaná tráva, kdesi v dálce šuměl les a do ticha zpívali cvrčci. Nebe bylo temně modré a každou chvíli se na něm rozzářila další a další hvězda.

Uprostřed zahrady seděla Lucinka a s ní i její tatínek. Oba byli zachumlaní do deky, pili mátový čaj a koukali vzhůru k nebi. Tatínek měl na bradě plnovous, kterým Lucinku vždy rád lechtal a jeho hlas byl hluboký a uklidňující. Mluvil tiše, jako by se bál, že někoho vzbudí.

"Tamhle je Velký vůz, Lucinko. Vždycky ho najdeš na noční obloze tak, že se podíváš směrem na sever. Je to velmi výrazné souhvězdí a připomíná lžíci nebo vozík. A támhle kousek od něj je souhvězdí, které je známé jako Malý Vůz. Správně se ale jmenuje Malý Medvěd," ukázal prstem na nebe.

Lucinka se dívala s otevřenou pusou. Hvězdy ji fascinovaly. Byly jako světýlka na stropě obrovského pokoje. Ovšem strop pokoje byl od ní blízko, kdežto hvězdy jsou od nás strašně daleko. Tak daleko, že by k nim nedoletělo ani nejrychlejší letadlo.

"A támhle," pokračoval tatínek, "to je souhvězdí Labutě. Ta labuď vypadá, jako by plula po mléčné řece."

"To je nádhera, úplně jí tam vidím," šeptla Lucinka.

V tu chvíli se jedna hvězda na nebi zatřpytila jasněji než ostatní a začala pomalu padat dolů. Zanechávala za sebou dlouhou stříbrnou čáru, krátce zazářila a pak zmizela.

Lucinka zalapala po dechu. "Tati! Co to bylo?"

Tatínek se usmál. "Padající hvězda. A víš, co se říká, když padá hvězda? Že když ji uvidíš a něco si v tu chvíli přeješ, splní se ti to."

Lucinka se podívala k obloze. Tiše, beze slova. Zavřela oči a v duchu si zašeptala přání.

"Přeju si bílého koníka. Opravdového. Hodného. Takového, co mě bude mít rád."

Nic víc. Žádné hračky, žádný zámek, žádné zlato. Jen koně. Protože Lucinka milovala koně víc než cokoliv jiného. Odmalička chodívala s maminkou do stájí, kde se o koníky spolu staraly. Česaly jim hřívy, krmily je mrkví a jezdily na nich mezi poli. Koně byly její radost. A taky tajné přání, které zatím nikomu neřekla.

"Už sis něco přála?" zeptal se tatínek, když ji pohladil po vlasech.

"Ano, tatínku. Mám tajné přání," zasmála se a pak tam spolu ještě chvíli seděli, v tichosti, zatímco se nad nimi pomalu otáčel celý vesmír.

O pár dní později vydatně zapršelo, a tak se tatínek s Lucinkou vydali do lesa nasbírat houby.

Byl to jejich oblíbený les – s vysokými smrky, borovicemi a spoustou mechu. Vždycky odcházeli s plnými košíky! Slunce probleskovalo mezi větvemi a listy hrály všemi odstíny zelené.

Lucinka do ručičky sevřela malý proutěný košík, na nohy si nasadila holínky a byla připravena vyrazit. V lese byl cítit mech, houby a pryskyřice, ptáci zpívali a slunce se prodíralo mezi větvemi. Spolu s tatínkem se vydala po úzké pěšině, kde už za prvním smrkem vykukoval první klobouček hříbku.

A pak něco uslyšeli.

Šramot. A frkání.

Tatínek zvedl ruku a přiložil si prst ke rtům.

"Ticho," zašeptal. A pomalu vykročil za zvukem.

Šli podél velkého spadlého kmene, až došli k místu, kde byla hromada větví, jehličí a kapradí. A právě zpod té hromady se to ozvalo znovu – praskání, funění, kňučení.

Odhrnuli hromadu větví a spatřili velkého, krásného, bílého koně. Měl velké oči, dlouhé řasy a stříbrnou hřívu. Ležel tam celý vystrašený. Jeho srst byla ušpiněná od hlíny a nohu měl zaklíněnou pod větvemi. Zřejmě se omylem propadl do staré jámy, zasypané spadanými větvemi a listím.

Lucince se zatajil dech.

"Tati," šeptla. "To je, to je."

Tatínek přikývl. "Musíme mu pomoct."

Trvalo jim to dobrou chvíli. Tatínek všechny větve odhazoval, snažil se koni uvolnit zaseklou nohu. Lucinka si ke koníkovi klekla, opatrně natáhla ruku a začala ho hladit po krku. Mluvila na něj klidně a pomalu. "Neboj, kamaráde. Všechno bude v pořádku." Koník tiše odfoukl a jeho napjaté tělo se trochu uvolnilo. Cítil, že mu nechtějí ublížit. Lucinka zůstávala po jeho boku, zatímco tatínek dál odhazoval větve.

Když odhrnuli poslední větev, koník stále ležel. Tatínek s Lucinkou ho začali povzbuzovat "No pojď, kamaráde. Musíš vstát a vyskočit nahoru," řekl tiše. Kůň chvíli váhal, ale pak zabral – zapřel se do zadních nohou a jedním skokem se vyšvihl ven.

Zůstali stát v úžasu. Čekali, že uteče, ale on se ani nepohnul. Jen tam stál, dýchal zrychleně a rozhlížel se kolem. A právě tehdy si Lucinka všimla, že má na boku škrábanec.

Sáhla do tatínkova batohu a vytáhla svou nejoblíbenější náplast s obrázkem jednorožce, kterou si schovávala jen pro opravdu vážné případy.

Přistoupila ke koníkovi a s jemností mu náplast přilepila na škrábanec.

"To aby tě to moc nebolelo," zašeptala a pohladila ho po krku.

Koník se na ni naposledy zadíval, zařehtal a rozběhl se mezi stromy.

Od té chvíle nemohla Lucinka na bílého koníka přestat myslet.

Večer si lehla do postele, schoulila se pod peřinu a místo počítání oveček si představovala, jak se asi má bílý koník. Kde spí. Jestli si na ni pamatuje. A jestli už ho nebolí ten škrábanec, na který mu přilepila náplast s jednorožcem.

Dny plynuly. Slunce zapadalo, tráva rostla, kosi zpívali písničky. A Lucinka pomalu přestávala smutnit.

Byla už skoro noc. Seděla u okna a kreslila si koníky do deníčku, když náhle zaslechla známý zvuk - tiché řehtání.

Opatrně otevřela dveře a vyšla bosýma nohama ven do trávy.

A tam ho uviděla.

Uprostřed zahrady, ve stříbrném měsíčním světle. Jeji kamarád bílý koník. Byl čistý, srst se mu leskla jako perleť, hříva mu splývala až k plecím. A co měl v tlamě?

Náplast s jednorožcem.

Opatrně k ní přistoupil, sklonil hlavu a vložil náplast Lucince do dlaně.

Jako by chtěl říct: Děkuju ti. Už ji nepotřebuju, proto ti ji vracím.

Lucinka zadržela dech. Bylo to, jako by se na okamžik zastavil čas. Jen ona, koník a měsíc nad nimi.

Pak ji koník zlehka ťukl nosem do ramene.

Lucinka se na něj nechápavě podívala. "Co je? Mám něco na nose?" uchechtla se potichu.

Ale koník zavrtěl hlavou a zuby ji jemně zatahal za tričko. V tu chvíli jí to došlo.

"Ty chceš, abych si na tebe sedla?" zašeptala Lucinka.

Koník vesele zařehtal a přikývl. Poklekl na přední nohy, aby Lucinka mohla pohodlně nasednout. Ta chvíli jen nevěřícně zírala, ale pak se opatrně vyšvihla na jeho hřbet.

A pak se rozjeli.

Neběželi. Jen klusali zahradou, pak vyklusali brankou ven a podél staré polní cesty se dostali až na louku.

Lucinka měla pocit, že sní. Přesně tohle si kdysi přála. Projížděli se mezi spícími květinami a stromy, vítr si hrál s hřívou koníka i s jejími vlasy.

Byla to nejkrásnější noc v jejím životě.
Od té noci se k Lucince začal vracet každý večer. Stál u branky a tiše čekal, až si ho všimne. A ona si ho všimla vždycky. Po chvilce ho přišla přivítat s kouskem jablka nebo mrkve a on jí za odměnu zlehka foukl do dlaně.

Při druhé společné projížďce Lucinka ukázala na lesík na konci louky.
"Pojď, zajedeme se tam podívat!" řekla vesele.
Ale koník se zastavil. Uši měl vztyčené, ale tělo napjaté. Cukl uzdou a udělal krok zpět.
Lucinka ho nechápavě pohladila. "Co se děje? Ty do lesa nechceš?"
Koník jen zafrkal a odmítal jít dál.
"Aha," zašeptala. "Ty ses tam asi vážně bál, když jsi byl uvízlý, viď?"
Pohladila ho mezi ušima a otočila se zpět. "Nevadí, vrátíme se. Půjdeme zpátky na louku a odpočineme si."

Když se vrátili na louku, Lucinka si sedla ke koníkovi do trávy a začala si s ním povídat.
"Víš, koníku, že já ještě neznám tvé jméno? Co kdybych ti nějaké hezké vymyslela?"
Zamyslela se a pak pokračovala: "Já mám moc ráda hvězdy a souhvězdí. Jedno z nich se jmenuje Orion. A víš co?" usmála se na něj. "Myslím, že ty ses mi tady objevil právě jako z nebe. Jako hvězda, která spadla přímo do mého života. Takže ti budu říkat Orion."
Koník zvedl hlavu, přistoupil k ní a jemně ji ťukl čumáčkem do ramene. Potom tiše zařehtal a zafoukal jí do vlasů, jako by jí chtěl říct: To je krásné jméno. Děkuju.

Třetí den při projížďce se Lucinka zadívala směrem k lesu.
"Orione, co kdybychom dnes zkusili znovu vkročit do lesa? Jen kousek," navrhla mu s nadějí v hlase.
Orion znejistěl, avšak tentokrát neutekl. Spolu s Lucinkou se přiblížil k okraji lesa a odfrkl si.
"Ty se bojíš, viď?" zašeptala něžně a pohladila ho po krku. "Ale víš co? My tam nemusíme hned. Půjdeme pomalu. Krůček po krůčku. Já budu s tebou."

A tak každý další den udělali o kousek víc.
Nejprve jen ke kraji lesa, pak k prvnímu stromu, pak k velkému pařezu.
Při páté vyjížďce, když už společně vešli hlouběji do lesa, Orion najednou zvedl hlavu, zavětřil a s radostí udělal několik lehkých klusavých kroků kupředu. Lucinka se smála, vítr jí čechral vlasy a listí šustilo pod kopyty.
"Vidíš, zvládli jsme to!" vykřikla vesele. "Jsi statečný, Orionku!"

Cestou zpět si Lucinka položila hlavu na Orionův krk.
"Víš co? Já nechci, abys odcházel. Zůstaneš tu se mnou?" zašeptala tiše.
Koník tiše zařehtal, jako by souhlasil.
A když se ráno probudila, Orion tam byl pořád.

"Tati! Tati! On tu je! On tu zůstal!" volala Lucinka toho rána přes celou zahradu.
Tatínek vyšel ven v pantoflích a županu, rozespalý, ale usmál se hned, jak ho uviděl.
Bílý koník stál klidně pod švestkou a lehce mával ocasem, jako by věděl, že tuhle rodinu už nikdy nechce opustit.

"Vypadá to, že si tě zamiloval," zamrkal na Lucinku tatínek a pohladil koníka po pleci.
"Zůstane tu? Můžeme ho nechat?" ptala se Lucinka s očima plnýma naděje.
Tatínek se rozhlédl, podrbal se ve vlasech a pak přikývl. "Tak dobře. Postavíme mu přístřešek z prken, co najdeme."
Maminka přikývla a začala vymýšlet, čím koníka nakrmí a jak mu udělat pohodlí.

Za pár dní už měl svůj malý přístřešek – napůl dřevěnou boudu, napůl seníkový pelíšek.
Nic velkého, ale bylo to jeho místo.
Nikdo přesně nevěděl, jestli to byla pouhá náhoda, nebo splněné přání, které Lucinka vyslala do nebe při padání té jasné hvězdy.
Jedno však bylo jasné – Orion už ji nikdy neopustil.

A kdo ví – možná právě teď někde na nebi padá hvězda i pro tebe. Tak nezapomínej zvedat hlavu vzhůru k obloze. A pokaždé, když uvidíš padat hvězdu, si něco přej.