Jednorožec s Aničkou zachraňují zamrzlou duhu

Anička byla holčička s hnědými vlasy, které vždy schovávala pod teplou čepici, a s očima plnýma zvídavosti. Žila na okraji města a každé ráno pomáhala rodičům se sbíráním dříví a občas tajně zalezla hlouběji mezi stromy, aby se podívala, co dělají zvířátka. Zvířátka měla Aničku ráda, protože jim nikdy neubližovala a nosila jim drobné dobroty – třeba semínka pro sýkorky nebo mrkev pro zajíce.

Jednoho zimního rána se Anička probudila dřív než obvykle. Rychle se oblékla, vzala svůj košík na dříví a vydala se do lesa. Sníh křupal pod jejími kroky a v korunách stromů zpívali ptáci. Když přišla na mýtinu, zastavila se. Na mýtině stála opravdická obrovská duha, jako by ji někdo poskládal z gigantických kostek. Ano, opravdová duha! Nebyla však barevná ani teplá, jak si duhu představovala, ale tvrdá a vybledlá, jako řeka, zamrzlá uprostřed pohybu. Barvy nešlo téměř rozeznat od sebe, protože byly pokryty námrazou.

Anička se k duze přiblížila a natáhla ruku. Byla tak krásná, až se jí chtělo plakat. "Jak je možné, že duha zmrzla?" přemýšlela nahlas. A v tom okamžiku uslyšela lehké kroky. Otočila se a spatřila jednorožce, jehož srst zářila bělostí, jako by byl celý z čerstvě napadlého sněhu, a jeho roh se třpytil všemi barvami jako diamant. Měl klidný a odhodlaný pohled.

"Ty víš, co se stalo duze?" zeptala se Anička. Jednorožec přikývl a lehce se dotkl svého rohu. Vzduchem se mihlo světlo, které vykreslilo mapu lesa. Ukazovala sedm různých míst, kde měli žít strážci duhy – zvířátka, která chrání její barvy. Aby duha znovu ožila, museli je všechny najít a přinést od každého strážce malý předmět, který pro ně něco znamenal.

Anička vše pochopila a souhlasila. Nasedla na jednorožcův hřbet a společně vyrazili na cestu. Nebyla to dlouhá cesta - prvním strážcem byla malá veverka, kterou našli nedaleko, v dutině vysokého smrku. Její rezavý kožíšek svítil ve sněhu jako plamen. "Veverko, duha zmrzla a potřebujeme pomoc," vysvětlila Anička. Veverka chvíli přemýšlela, a pak ze svého úkrytu vytáhla lesklý oříšek. "Tady máte. Tento oříšek mám schovaný už od podzimu. Je to můj nejoblíbenější oříšek, ale pro duhu ho ráda obětuji," řekla a podala ho Aničce do košíku.

Dalším strážcem byl zajíc. Našli ho na kraji lesa, jak hledal něco pod sněhem. Měl dlouhé uši a skákal sněhem jako šedá skvrna na bílém plátně. Když Anička vysvětlila, co se stalo, zajíc vytáhl zelený čtyřlístek, který měl schovaný jako vzpomínku na léto. "Tady, tohle je moje nejvzácnější věc," řekl a přidal ho k oříšku.

Třetím strážcem byl ptáček sýkorka. Sýkorka poskakovala po větvi a švitořila, jako by jí zimní chlad vůbec nevadil. Jednorožec se postavil pod strom a Anička ptáčkovi vysvětlila, co se stalo. "Duha zmrzla?" zeptala se. "To je strašné!" Pak svým zobáčkem vytrhla malé pírko, které bylo tak jemné, že se třpytilo jako kapka slunce. "Je sice zima, ale tohle jedno své pírko obětovat mohu. Vezměte si ho, určitě duze pomůže," řekla sýkorka.

Čtvrtým strážcem byl jezevec, který spal ve svém doupěti pod sněhem. Když ho probudili, chvíli si mnul oči, ale nakonec se usmál a přinesl malý lesklý kámen, který měl u postele. "Tento kámen jsem našel jako malý a vždy mi přinášel štěstí. Teď ho dám duze," řekl jezevec a vrátil se zpět do svého teplého úkrytu..

Liška byla pátá. Její kožich zářil oranžovou barvou, která připomínala západ slunce. Když Anička vyprávěla, co se stalo, liška odběhla k nedalekému stromu a vytáhla malý zvoneček. "Tento zvoneček je můj talisman. Provází mne už dlouho. Ale duze ho věnuji," řekla.

Šestým strážcem byl jelen s nádhernými parohy, na kterých se třpytily sněhové vločky. Jelen sundal z jednoho svého parohu malou větvičku, na které byly jehličky stříbřité jako měsíc. "Tady máte," řekl. "Tahle větvička nosí mír a klid."

Posledním strážcem byl medvěd. Když ho našli, ležel stočený v brlohu a spokojeně pochrupoval. Brloh byl plný suchého listí a větviček, které voněly lesem. Když mu vysvětlili, co se stalo, zamručel a sáhl do svého hnízda pro šišku. "Tohle dejte duze," řekl a zase usnul.

Když měli všechny dary, vrátili se zpět na mýtinu. Jednorožec poklekl k duze a Anička pod ni položila všechny předměty – oříšek, lístek, pírko, kámen, zvoneček, větvičku a šišku.

Jednorožec poklekl na přední nohy, jeho roh se začal jemně třpytit a z něj vyšlehla první jiskra, která se dotkla oříšku. Z oříšku vyrostl zlatý stromek, jehož větvičky tančily v jemném vánku. Když se světlo dotklo čtyřlístku, ten se rozzářil smaragdovou zelení a zavoněl čerstvou trávou. Pírko se vzneslo do vzduchu, roztočilo se a proměnilo se v tisíce drobných slunečních paprsků. Lesklý kámen se rozzářil stříbrnou září, která na okamžik osvítila celý les jako úplněk. Zvoneček tiše zazvonil, jeho zvuk připomínal dětský smích. Jehličnatá větvička se rozvinula do podoby hvězdné stuhy, která se ovinula kolem celé duhy. A šiška? Ta se otevřela a z ní vyletěly malé třpytivé sněhové vločky, které zapadaly do každého zmrzlého místa na duze.

Barvy duhy začaly znovu ožívat. Červená byla jako plamen ohně, oranžová jako západ slunce, žlutá zářila jako šťavnatý citron, zelená připomínala první jarní lístky, světle modrá jako nebe v létě, tmavě modrá jako hluboký oceán, fialová jako květy na horské louce, a všechny se spojily do jedné zářivé symfonie. Les se rozzářil tak, že se zdálo, jako by zima na okamžik ustoupila jaru.

Duha byla zachráněna!

Duha svítila tak jasně, že se zvířátka i Anička usmívali. "Zase je tu krásně," řekla Anička a poděkovala všem strážcům za jejich pomoc.