Duhová dívka Iris a Bůh slunce Re

Vysoko nad oblaky, kde se nebe dotýká slunce, žila Iris, kouzelná dívka s vlasy ve všech barvách duhy. Její dlouhé prameny se ve větru leskly jako kapky rosy, a kdykoli se na zemi objevila duha, znamenalo to, že Iris právě cestuje mezi světlem a deštěm. Byla rychlá jako větrný proud, hravá jako letní vlnky na jezerech a její smích zvonil jako kapky deště na okap.

Jednoho dne se Iris zastavila na nejvyšším oblaku a zahleděla se dolů na lidský svět. Děti běhaly po loukách, lidé se smáli, tančili, ochutnávali dobroty a objímali se. Všechno vypadalo tak kouzelně a naplněné radostí.

"Ach, jak ráda bych si to vyzkoušela!" povzdechla si Iris. "Kdybych tak mohla sestoupit na Zem a být jako oni. Chtěla bych zažít ten pocit štěstí na vlastní kůži."

A tak se vydala za Bohem slunce Re, který vládl nebi i zemi. Byl vznešený a mocný, jeho tělo obklopovalo zářící světlo, a na hlavě měl zlatou sluneční korunu. Jeho tvář však zakrývala majestátní maska sokola, protože taková byla podoba egyptského boha slunce. Jeho hlas byl hluboký a zvučný jako hrom.

"Co si přeješ, Iris?" zeptal se.

"Moudrý Re, dovol mi na chvíli sestoupit na Zem jako člověk. Chci poznat, jaké to je smát se, jíst, tančit a mít přátele. Chci se bavit, učit se nové věci a zažít lidské pocity!"

Re se zamračil. "Být člověkem není jen radost. Lidé cítí i smutek, bolest, strach a zklamání. Mají dny plné štěstí, ale i chvíle, kdy se cítí sami. Jejich srdce může být naplněné láskou, ale také zlomené. Jsi připravena na to všechno?"

Iris přikývla. "Ano! Chci to všechno zažít!"

Re si povzdechl, ale nakonec přikývl. "Dobře. Na sedm dní budeš dívkou. Ale pamatuj, až se slunce sedmkrát skloní k obzoru, vrátíš se zpět."

A tak Re pozvedl ruce a kouzlo se rozvinulo jako zlatý paprsek. Iris pocítila teplo na kůži, její tělo se proměnilo, a když otevřela oči, stála na zelené louce. Měla dlouhé duhové vlasy, ale jinak vypadala jako obyčejná dívka. Měla na sobě krásné květinové šaty a lehké sandálky. Přes rameno jí visela malá kabelka, ve které cinkaly drobné mince. Zatím však netušila, k čemu tyto mince slouží.

Iris se rozhlédla kolem sebe a zhluboka se nadechla. Vzduch byl svěží, slunce příjemně hřálo, ale jakmile se vydala do stínu, pocítila chlad. Vysoko v nebi se honily mraky a vítr se jí prohnal kolem nohou. Poprvé v životě jí byla zima.

Začala spěchat po cestě do blízké vesnice. Domy tam byly malé a útulné, z komínů stoupal kouř a lidé procházeli ulicemi, zabalení v teplých kabátech. Iris zahlédla obchůdek s oblečením a vešla dovnitř. Na věšáku visel krásný měkký kabátek. Přitiskla si ho k sobě a usmála se. "To bude přesně ono!"

Oblékla si ho a vykročila ke dveřím, když tu se ozval přísný hlas prodavače: "Počkej, děvče! Za kabát se platí."

Iris se zarazila. "Platí? Co to znamená?"

Prodavač si ji změřil pohledem. "Musíš dát peníze."

Iris vytáhla ze své kabelky drobné mince a nechápavě se na ně podívala. "Tohle? A jak to funguje?"

Naštěstí poblíž stál patnáctiletý kluk jménem Tonda, který všechno sledoval. Pochopil, že Iris něčemu nerozumí, a přistoupil k ní. "Hej, vypadáš, jako bys byla z jiného světa! To jsou peníze, za ně si lidé kupují věci. Dej mu tolik, kolik říká, a kabát je tvůj."

Iris mu podala mince, prodavač přikývl a ona si mohla nechat kabátek. "Děkuju!" zazářila na Tondu.

"Nemáš zač. Ale odkud vlastně jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl."

Iris se usmála. "To je dlouhý příběh... ale jestli chceš, povím ti ho."

A tak mu všechno vyprávěla. O nebesích, o Re a o tom, jak si přála stát se člověkem. Tonda se tvářil překvapeně, ale nakonec se jen zasmál. "No, tak to bude zajímavý týden. Co kdybych ti ukázal všechno, co lidé dělají?"

Iris nadšeně přikývla. "To by bylo skvělé!"

A tak začalo její skutečné dobrodružství na Zemi.

První den jí Tonda ukázal zamrzlý rybník, kde si děti nasazovaly brusle a klouzaly se po ledu. Iris byla nadšená, protože nikdy předtím neviděla, jak lidé tancují po zrcadlově hladkém povrchu. Když si však poprvé stoupla na brusle, okamžitě ztratila rovnováhu a s překvapeným výkřikem spadla na led. Neodradilo ji to, ba naopak! S úsměvem vstala, zkoušela to dál a s každým dalším pokusem byla jistější. Nakonec se jí podařilo klouzat po ledu lehce jako vítr, a když ji Tonda chytil za ruku a zatočil s ní dokola, smála se tak, až se jí na tváři leskly radostné slzy.

Další den se s partou Tondových přátel vydali sáňkovat. Iris nikdy necítila takovou rychlost, jako když se na dřevěných saních řítila z vrcholku kopce. Vítr jí cuchal duhové vlasy, sníh jí studil tváře, ale její srdce bilo nadšením. Smála se, až jí po tvářích tekly slzy štěstí, a pochopila, co znamená cítit se naprosto svobodná. Když se pak s Tondou kutáleli v závěji, zahalení do nadýchaného sněhu, v duchu si pomyslela, že lidé mají opravdu kouzelné radosti.

Večer jí Tonda ukázal, jak lidé tráví chladné zimní večery doma. Seděli zabalení v teplých dekách, pili horkou čokoládu s nadýchanou pěnou a sledovali filmy plné pohádkových dobrodružství. Iris si oblíbila stolní hry, zejména pexeso, protože ji fascinovalo hledání stejných obrázků. Každý správný pár jí vykouzlil úsměv na tváři a Tonda se smál, když viděl její nadšení.

A tak den za dnem poznávala radosti lidského života…

Jednoho dne se Tonda rozhodl vzít Iris na běžky. Iris si připnula lyže a nejistě se postavila na sníh, který se pod ní podivně bořil. Snažila se pochopit, jak se pohybovat, ale první pokusy skončily nevyhnutelným pádem. Neodradilo ji to – s každým dalším krokem byla jistější, až si nakonec osvojila rytmus klouzání po sněhu. Cestou míjeli zasněžené stromy a v dálce zahlédli srnky, které opatrně vykukovaly zpoza větví. Iris se usmála, protože se cítila jako součást světa, který dříve jen pozorovala z výšky.

Další odpoledne se vydali na výlet do lesa, kde panovalo ticho a sníh pokrýval větve jako hebké peřiny. Najednou Tonda ukázal na otisky ve sněhu. "To je liška," řekl a vysvětlil Iris, jak lidé poznávají zvířata podle stop. Iris fascinovaně sledovala ty drobné otisky a představovala si, jak liška v tichosti proběhla kolem. Bylo kouzelné sledovat, jak se příroda prolíná s lidským světem.

Jednou se připojili k místnímu karnevalu na ledě. Iris si oblékla půjčený kostým sněhové víly a s nadšením sledovala průvod masek, který se leskl v barevném světle lampionů. Když si s Tondou zatančila na kluzišti, připadala si jako v pohádce – její duhové vlasy se vznášely kolem ní, zatímco se otáčela v jemných obloucích ledu.

Později Tonda vzal Iris na návštěvu k babičce. Babička jim upekla voňavý jablečný závin, jehož skořicová vůně zaplnila celý dům. Při praskajícím ohni v krbu jim vyprávěla příběhy ze svého dětství, o zimách plných sněhu a hrách na zamrzlých rybnících. Iris poslouchala s nadšením a poprvé pochopila, jakou sílu mají vzpomínky a vyprávění – jako by přenášely kouzlo minulosti přímo do přítomnosti.

Na závěr prázdnin si Tonda a jeho kamarádi postavili obří iglú, ve kterém se dalo pohodlně sedět. Iris se smála, když pomáhala tvarovat sněhové stěny, a nakonec si uvnitř zapálili malou lucerničku. Teplé světlo se odráželo od ledových stěn a vytvářelo v iglú kouzelnou atmosféru. Bylo to jako tajný svět schovaný ve sněhu, kde se mohla cítit doma.

Jak se však blížil sedmý den, Iris začala cítit zvláštní smutek. Věděla, že se musí vrátit na nebe, ale její srdce bylo teď plné vzpomínek, které nikdy nezapomene.

Večer, když se slunce sklánělo k obzoru a obloha se barvila do oranžova, zavolal ji Re svým hlubokým hlasem. "Iris, čas se naplnil. Musíš se vrátit."

Iris stála vedle Tondy a jeho přátel, kteří se na ni smutně dívali. "Nechci odejít," zašeptala a sevřela Tondovu ruku. "Tolik jsem se toho naučila. Už vím, jak chutná horká čokoláda, jaké to je klouzat se po ledu a smát se s přáteli. Už vím, jak hřeje objetí a jakou sílu mají vzpomínky."

Tonda sklopil oči. "Budeš nám chybět, Iris."

Re sestoupil blíž a jeho zlaté světlo ozářilo sníh. "Byla jsi statečná a poznala jsi, co to znamená být člověkem. A teď je čas vrátit se tam, kam patříš."

Iris se zhluboka nadechla. Už jí nebyla zima – věděla, že nahoře, mezi sluncem a deštěm, jí nikdy nebude chladno. A věděla ještě něco. Usmála se na své přátele a řekla: "Nezapomeňte na mě. Kdykoli na obloze uvidíte duhu, vzpomeňte si, že jsem s vámi. Budu se na vás dívat shora a vždycky vám pošlu trochu světla a barev."

Tonda a ostatní přikývli. "A my budeme vědět, že jsi pořád s námi."

Re zvedl ruku a Iris pocítila teplý vánek, který ji nadnášel. Ještě naposledy zamávala a pak se zvedla vzhůru, lehká jako paprsek slunce. Její duhové vlasy se zatřpytily a když zmizela mezi oblaky, na obloze se objevila nádherná zářivá duha.

Tonda se usmál. "Sbohem, Iris."

A tak Iris pokračovala v cestování mezi světlem a deštěm, ale její srdce už navždy neslo vzpomínky na dny, kdy byla člověkem.