Byl jeden malý chlapec jménem Matěj. Jednoho letního pátku ho rodiče zavezli k babičce na venkov. Slunce hřálo střechy chalup a z dálky se ozýval zpěv ptáků. Babička už na něj čekala před vraty, usmívala se a mávala mu.
Bylo jaro, sluníčko hřálo a na dvorku se chystaly velikonoční přípravy. Slepička Koko snášela krásná čokoládová vajíčka, která měl králíček Hopík nabarvit a roznést dětem. Všechno šlo jako po másle – dokud se nestalo něco strašného!
Vysoko nad oblaky, kde se nebe dotýká slunce, žila Iris, kouzelná dívka s vlasy ve všech barvách duhy. Její dlouhé prameny se ve větru leskly jako kapky rosy, a kdykoli se na zemi objevila duha, znamenalo to, že Iris právě cestuje mezi světlem a deštěm. Byla rychlá jako větrný proud, hravá jako letní vlnky na jezerech a její smích zvonil...
Jednoho slunečného rána seděla Lada na terase a pozorovala, jak se sluneční paprsky třpytí na hradních věžích. Princ Radomír si k ní přisedl a s úsměvem se zeptal: "Copak tě trápí, má lásko?"
Jednoho krásného letního rána se Sněhurka probudila s úsměvem na rtech. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a v lesním domečku bylo veselo. Trpaslíci právě dokončovali snídani, když Sněhurka radostně oznámila:
Kdysi dávno, když se narodila princezna Růženka, uspořádali král s královnou velkou slavnost na počest princezniných křtin. Pozvali všechny víly, aby nad jejich dcerou pronesly požehnání. Ale na jednu vílu zapomněli – a ta se rozhněvala. Přišla nepozvána a pronesla kletbu: "Až dosáhne šestnácti let, píchne se o vřeteno a upadne do hlubokého...
Hluboko v lese, kde v noci svítily světlušky jako drobné lampičky a kde se stromy šeptem bavily mezi sebou, stála malá chaloupka. Byla celá porostlá mechem a popínavými rostlinami, ale nebyla opuštěná! Právě naopak. Uvnitř lesa, kde stromy šepotají tajemství a noc svítí zázračnými světluškami, žila čarodějnice Klárka. Bylo jí už 110 let, což znělo...
Byla jednou jedna zasněžená vesnička ukrytá v klínu lesů a luk, kde v zimě vládla pohádková atmosféra. Všude kolem byly třpytivé závěje, stromy ověšené ledovými ozdobami, a z komínů chaloupek stoupal kouř, který se mísil s vůní jehličí. V téhle vesničce žila parta veselých pejsků, kteří se těšili na každou zimu. Nejraději měli bobování na dlouhém...
Anežka byla zvídavá dívenka, která ráda objevovala svět kolem sebe. Nebyla jako ostatní děti ve vesnici, které trávily zimní dny stavěním sněhuláků nebo klouzáním na rybníku. Anežka milovala dlouhé procházky přírodou a snila o tom, že jednou objeví něco úžasného – možná skrytý poklad, tajemnou stezku nebo záhadný zvuk, který by ji zavedl do jiného...
Anička byla holčička s hnědými vlasy, které vždy schovávala pod teplou čepici, a s očima plnýma zvídavosti. Žila na okraji města a každé ráno pomáhala rodičům se sbíráním dříví a občas tajně zalezla hlouběji mezi stromy, aby se podívala, co dělají zvířátka. Zvířátka měla Aničku ráda, protože jim nikdy neubližovala a nosila jim drobné dobroty –...
Byla jednou jedna malá vesnička ukrytá v údolí, kde lidé i zvířata žili v lásce a harmonii. Na okraji té vesničky stál statek, a na tom statku žilo malé prasátko se svými rodiči. Jeho rodiče byli docela obyčejná růžová prasátka, ale jejich malé prasátko bylo od narození zvláštní – mělo zlatou srst. Když se narodilo, lidé na statku byli překvapeni...
V malém přímořském městečku bydlela holčička jménem Terezka. Bylo jí osm let a milovala moře. Každý den sedávala na molu a představovala si, jaké to je být rybou, plavat mezi korály a objevovat tajemství hlubokého oceánu. "Ach, jak ráda bych se podívala na dno moře," povzdychla si jednou.