Zvědavý jednorožec a zlá čarodějnice

Byl jednou jeden kouzelný jednorožec jménem Safír. Safír byl zvědavý, přátelský, a když to bylo potřeba, vždy připraven pomoci svým přátelům.

Na hlavě mezi ušima měl jeden dlouhý, ostrý, duhový roh, pomocí kterého uměl vystřelit jemné třpytivé kouzlo, které dokázalo léčit zranění, rozjasnit šero nebo třeba zahnat mlhu. Jeho hebká srst se leskla a odrážela světlo tak krásně, že kolem něj vždy poletovali motýli a světlušky.

Tento majestátní tvor byl opředen tajemstvím, a málokdo věřil, že takový jednorožec vůbec existuje. A to mu vyhovovalo – mohl se tak nerušeně procházet čarovnými lesy a rozkvetlými loukami.

Jednoho mlhavého podzimního večera se Safír pásl na své oblíbené louce, která se třpytila čerstvou rosou. Podzimní západ slunce barvil krajinu zlatavými tóny a v dálce se klenula Jednoho mlhavého podzimního večera se Safír pásl na své oblíbené louce, která se třpytila čerstvou rosou. Podzimní západ slunce barvil krajinu zlatavými tóny a v dálce se klenula duha, která se rozzářila po krátké dešťové přeháňce. Když Safír okusoval sladkou trávu, zaslechl z blízkého lesa tiché zašustění. Opatrně zvedl hlavu a všiml si drobné průsvitné postavičky, která se mezi stromy pohybovala. Byl to malý duch, možná duch dítěte, který mu mával bílou průhlednou rukou.

Safír se nejdřív trochu bál, ale tenhle malý přízrak vypadal spíš zvědavě než strašidelně. Duch na něj zamával a zvonivým hláskem ho pobídl: "Pojď za mnou, Safíre! Něco ti ukážu."

Jednorožec utíkal za ním. Přešel louku a vstoupil do temného lesa, přičemž pečlivě sledoval, kam duch míří. Duch jej vedl po stezce mezi vysokými stromy. Větve vytvářely stíny a světlo měsíce se odráželo od mlhy, která kolem nich tančila.

Safír se nebál. Jeho zvědavost byla silnější než cokoliv jiného. Když se duch rozplynul v lesním šeru, Safír ucítil nádhernou vůni skořice, badyánu a medu. Dostal hlad a pomocí čichu sledoval, odkud vůně přichází. V dálce uviděl nadýchanou chaloupku s bílou cukrovou polevou, která voněla po citrónu. Kolem chaloupky byly rozesety dýně s vyřezanými, směšnými i strašidelnými úsměvy, a uvnitř nich tiše plápolaly malé plamínky.

"Ta chaloupka je tak nádherná! Takovou jsem nikdy neviděl," zamumlal si Safír tiše pro sebe. Přistoupil blíž ke dveřím a zaklepal. Nikdo se neozýval, a tak opatrně do chaloupky nahlédl, a nakonec neodolal a vstoupil dovnitř. Viděl dekorace tvořené z bonbónů, lízátek a čokolády.

"Tak tady bych mohl strávit pěkný kus večera," pronesl sám k sobě a začal prozkoumávat rohy místnosti. Chaloupka vypadala jako pohádkový svět. Ale v tom okamžiku někdo vstoupil do chaloupky. Ve dveřích stála malá čarodějnice v černém plášti s dlouhou, zahnutou hůlkou v ruce. Její pohled byl temný a bystrý, oči jí zářily zeleně. Když spatřila Safíra, překvapením ztuhla. Safír se polekal a instinktivně ze svého rohu vystřelil třpytivé kouzlo. Čarodějnice na nic nečekala a bleskurychle máchla hůlkou. Obě kouzla se srazila ve vzduchu, čímž vznikla obrovská třpytivá exploze, která otřásla celou chaloupkou.

Perníkové stěny se zakymácely a perníčky i cukrovinky začaly padat dolů. Než si to oba uvědomili, chaloupka se sesunula kolem nich a obě bytosti uvěznila uvnitř. Všechna okna i dveře byly zatarasené. Safír i čarodějnice, ač lehce otřesení, se rychle vzpamatovali a postavili se proti sobě.

"Co tu děláš v mé chaloupce, ty drzý jednorožče?" vyštěkla čarodějnice a namířila na něj špičatou hůlkou. "Varuji tě – zkusíš ještě něco, a proměním tě v žábu!"

"Já… Já jsem nechtěl nic zničit, moc se omlouvám. Jen jsem následoval malého ducha. A vůbec, proč tu máš všechno tak sladké? Nebojíš se, že ti někdo chaloupku sní?"

Čarodějnice se zamračila. "Do toho ti nic není, ty nevychovanče! A opovaž se odsud odnést jedinou sladkost! Skončíš na pekáči!"

Safír si založil kopyta, jako by naznačoval, že se nenechá zastrašit. "Nezajímají mě tvé sladkosti. Teď máme jiný problém. Jsme uvěznění v perníku a polevě. Možná bychom měli spojit síly a chaloupku opravit. Pak ti slibuji, že zmizím."

Čarodějnice si jej chvíli nedůvěřivě měřila. Spojit síly? S takovým… duhovým paroháčem?"

Safír se na ni usmál. "Třeba to bude zábava, nemyslíš?"

Čarodějnice se na chvíli zamyslela, a pak, s úšklebkem, přikývla. "Dobrá, ale žádné další výbuchy! A hlavně – žádné třpytky, jinak do tvé hřívy přidám pár pavučin!"

Společně začali kouzlit – Safír svým rohem a čarodějnice svou hůlkou. Spojili síly a vyčarovali zářivé jiskřičky, které pomalu zvedaly rozpadlé perníčky a bonbóny a vracely je na svá místa. Dýně kolem nich zářily stále víc, až se jejich strašidelné výrazy změnily v šťastné úsměvy.

Náhle se ozvalo zlověstné kvílení. Dýně se rozblikaly a ze tmy začaly vylézat lesní stíny a duchové, kteří se snažili dostat do chaloupky. Čarodějnice a Safír na sebe pohlédli. Bylo jim jasné, že musí jednat.

Safír vykročil a z rohu vyslal mocné světelné kouzlo, zatímco čarodějnice kolem nich vytvořila ochranný štít. Duchové se pomalu rozplynuli do noci a v lese zavládlo ticho.

Společně kouzlili, dokud nebyla chaloupka opravená. Když bylo vše hotovo, otevřeli dveře a oba se protáhli ven. Safír se s čarodějnicí rozloučil a než zmizel zpět na svou louku, pošeptal: "Co kdybych se ještě někdy stavil? Rád bych s tebou zase něco vykouzlil."

Čarodějnici se na ústech objevil malý náznak úsměvu. "Možná nejsi tak hrozný jednorožec, jak jsem si myslela," zamumlala čarodějnice a schovala si hůlku pod šaty. "Dobře. Ale pamatuj si – do cizích chaloupek se bez pozvání nevstupuje."

Mávla na něj, popřála mu šťastnou cestu domů a na rozloučenou mu hodila voňavý perníček ve tvaru dýně.

Cestou domů se z mlhy znovu vynořila průsvitná postavička malého ducha. S úsměvem obkroužil Safíra a pošeptal: "Díky, že jsi mě následoval. Díky tobě teď bude čarodějnice o trochu přátelštější." A s nepatrným zamáváním zmizel mezi stromy, až po něm zůstala jen jemná zář, která se pomalu rozplynula v mlze.

Safír se s úsměvem vydal zpátky na louku, kde ho už čekal klidný podzimní večer a bezpečí jeho kouzelného lesa.

NAŠE DALŠÍ POHÁDKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY