Ztracená sýkorka a kamarádka sněhová vločka

Jmenovala se Sněženka. Byla to drobná, křehká vločka, která se narodila vysoko na zimní obloze, ve studeném a hustém mraku nad vrcholky Krkonoš. Už od prvního okamžiku byla jiná. Milovala tanec, ale také byla zvídavá. Spolu se stovkami dalších vloček se nechala unášet větrem, až dopadla na sněhovou pokrývku u lesa nedaleko Luční boudy. Kolem byly zasněžené smrky, zasněžené pláně a v dálce i bílý hřeben hor. Když dopadla na větvičku mladé borovice, okouzlil ji pohled na tu zimní nádheru.

Jak tak ležela na větvičce mladé borovice, rozhlížela se kolem. Všude bylo bílo a ticho, jen občas se v dálce ozvalo vrzání stromů, jak si s nimi pohrával ledový vítr. Slunce právě zapadalo za obzor, a krajina se zvolna propadala do tmy. Sněženka si připadala jako součást něčeho velikého a krásného.

"To je krása!" radovala se, zatímco obdivovala bílé pláně a třpytivý sníh, který se jako deka rozprostíral všude kolem. Ale dlouho se kochat nemohla. Ticho hor totiž přerušil zvláštní zvuk – slabounké, skoro nepostřehnutelné "píp, píp".

Sněženka nastražila všechny své "ledové krystaly". Zprvu si myslela, že se jí to jen zdálo – snad praskl nějaký ledový krystal nebo zaskřípala sněhová pokrývka. Ale ne. Pípání se ozvalo znovu, bylo to zoufalé a smutné volání. Zvuk přicházel od keře nedaleko stromu, na kterém odpočívala. Rozhodla se přiblížit.

Sněženka naskočila na poryv jemného větříku a nechala se zlehka přenést blíž k tomu zvuku. Dorazila až k nízkému keři, jehož větve byly obtěžkány vrstvou sněhu. A tam, přímo pod ním, našla malou sýkorku modřinku.

Byla to drobná samička, schoulená do klubíčka, s jasně modrou čepičkou a zářivě žlutým bříškem. Vypadala velmi unaveně a promrzle. Její drobná křidélka se třásla, jako by se snažila zachytit poslední zbytky tepla. Oči měla polozavřené, ale když zahlédla Sněženku, zdálo se, že se na okamžik probrala.

"Chudinko," pomyslela si Sněženka. "Jak ti mohu pomoci?" Byla přece jen drobnou vločkou, a přesto věděla, že sýkorka potřebuje pomoc – rychle.

Ptáček pomalu zvedl hlavičku a unaveně odpověděl: "Ztratila jsem se. Hledala jsem něco k jídlu, ale začala se bouře a já nemohla najít cestu zpátky k hejnu. Je mi zima a nemám sílu dál letět."

Sněženka se rozhodla, že sýkorku zachrání. Sama však neměla sílu ani prostředky, ale věděla, že má jednoho spojence – vítr. Její přítel, který ji přenesl z mraku až sem, mohl být i tentokrát nápomocný.

Vítr zafoukal, a jakoby Sněženku slyšel, lehounce zvířil vločky kolem keře. Sněženka nabrala odvahu. "Musím ti pomoci najít úkryt," šeptala sýkorce.

"Ale já už nemůžu dál," hlesla sýkorka. "A co když tu zmrznu?"

"Neboj se," uklidnila ji Sněženka. "Přeneseme se k jednomu stromu, ve kterém je dutina. Tam se ohřeješ a budeš v bezpečí. Musíš mi jen věřit."

Sýkorka slabě zamávala křídly. Každý pohyb jí připadal těžký, jako by křídla vážila tunu. Přesto ji něco donutilo zvednout se a vydat se za vločkou, která se leskla jako hvězda. Letěla pomalu, nejistě, jako by každým okamžikem mohla spadnout zpátky do sněhu.

Sněženka ji vedla cestou mezi stromy. Les byl tichý, ale temný. Vítr občas zafoukal prudčeji a ve větvích to zavrzalo, jako by tam šeptali duchové zimní noci. Sněženka však vždy čekala na sýkorku, která si musela častěji odpočívat.

Při letu vločka sýkorce vyprávěla: "Víš, že na horách, jako jsou Krkonoše, může být i metr sněhu? A sníh není jen led a voda. Pod ním je teplo a malá zvířátka, jako hraboši, se v něm schovávají. Ale pro tebe, sýkorko, je zima obtížná, viď?"

Sýkorka slabě odpověděla: "Ano. V létě mám všechno, co potřebuji. Hmyz, housenky a malé broučky. Ale v zimě je těžké něco najít. Jíme semínka, třeba z šišek nebo slunečnic, když nám lidé něco nasypou do krmítka. Bez toho bychom nepřežily."

"A kde obvykle bydlíš?" zajímala se Sněženka.

"V létě v hnízdě. Ale teď hledáme dutiny stromů nebo budky, kam se schováme před mrazem," vysvětlila sýkorka. "Když někdo zapomene nasypat do krmítka, hladovíme. I malá pomoc nám může zachránit život."

Mezitím se blížili ke starému buku s velkou dutinou v kmeni. Sněženka sýkorku nasměrovala dovnitř. Uvnitř bylo suché místo vystlané mechem, které by ji ochránilo před zimou i větrem.

"To je perfektní místo! Děkuji ti," zvolala sýkorka a s úlevou se schoulila.

"Odpočiň si," řekla Sněženka. "Slunce už pomalu vychází a můj čas se krátí."

Sýkorka se překvapeně zeptala: "Jak to myslíš?"

"Vločky nejsou věčné. Jsme součástí koloběhu vody," začala vysvětlovat Sněženka. "Nejdřív jsem byla v oblaku jako pára. Tam jsem zmrzla a stala se vločkou. Až mě sluníčko zahřeje, změním se v kapku vody, která vsákne do země, nebo se stane součástí potůčku. A až ten potůček dojde k řece a řeka k moři, můžu se znovu vypařit a vrátit se na oblohu."

"Takže se pořád vracíš?" divila se sýkorka.

"Ano," přikývla vločka. "Můžu být sněhovou vločkou, dešťovou kapkou nebo mlhou. Každý z nás je důležitou součástí přírody."

Slunce, které se znovu začínalo objevovat za mraky, pomalu dopadalo na její drobná ledová křidélka. Jemné paprsky Sněženku zahřívaly, a ona se pomalu začala měnit v kapičku vody. Než zmizela, usmála se na sýkorku, která už klidně odpočívala.

"Neboj se," zašeptala tiše, "i když se proměním, jednou se vrátím. A ty budeš zase silná a najdeš své přátele."

Sýkorka, která mezitím usínala, cítila smutek, ale i vděčnost. Přesně to jí pomohlo načerpat sílu do dalších dnů.

Když zima přešla, sýkorka se vrátila ke svému hejnu. Ale nikdy nezapomněla na vločku, která jí pomohla. A vždy, když letěla kolem toho stromu, tiše se zastavila. Možná, že ta nová vločka, která právě tančila v poryvech větru, byla právě její statečná Sněženka.

NAŠE DALŠÍ POHÁDKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY