Na okraji hlubokého lesa, tam, kde se sníh kupil do větších a větších závějí, leželo starobylé jezero. Bylo zvláštní – jeho hladina ještě nikdy neroztála, ani v nejteplejších dnech léta. Lidem z nedaleké vesnice z toho šla hlava kolem. Měl to snad na svědomí příroda, nebo nějaké prastaré kouzlo? Nikdo nevěděl jistě, ale každá rodina měla o jezeře svůj vlastní příběh.
Věci začaly nabírat obrátky, když jednoho dne malý František a jeho mladší sestra Anička vyrazili bruslit. Hladina byla jako zrcadlo a děti na ní s radostí kreslily své obloučky.
"Podívej, Aničko!" zavolal František a ukázal na zvláštní obrazec ve středu jezera. Vypadalo to jako obrovský hvězditý vzor.
"Co to je?" zeptala se Anička. Bylo to něco nového. Nikdy předtím si ničeho podobného nevšimli.
František se opatrně přiblížil. "Třeba je to znamení! Musíme to ukázat kamarádům!"
Druhý den se na jezero vydala skupina vesnických dětí. Přinesly si lucerny, aby si mohly obrazec lépe prohlédnout.
"Je to krásný, jako by ho někdo nakreslil! Ale kdo by to mohl udělat?" ptala se Anička ostatních.
Najednou kolem nich zavířil studený větrný poryv a z jezera se ozval podivný zvuk, jako by led zavrzal vědomým hlasem. Děti se na sebe ustrašeně podívaly.
"To musíme zjistit," rozhodl František. "Třeba to má něco společného s tou starou legendou o Ledové panně."
Dalšího rána se František a Anička rozhodli vydat na jezero sami, aby vše prozkoumali v klidu bez ostatních. Byla ještě tma, když se plížili kolem chatrčí, aby je nikdo nezastavil. Na hladinu dopadalo bledé světlo měsíce a vzor uprostřed jezera teď vypadal ještě zářivější.
Najednou se ozval hlas.
"Proč jste sem přišli?"
Děti se otočily a spatřily dívku s vlasy jako stříbro a šaty, které vypadaly, jako by byly utkané ze sněhových vloček.
"Já jsem Ledová panna. Co hledáte na mém jezeře?" zeptala se jemným, ale trochu smutným hlasem.
František sebral odvahu a odpověděl: "Chceme vědět, co znamená ten zvláštní vzor na ledu. Zdá se, že se tu objevil tepr nedávno."
Ledová panna pokývla. "Ten vzor ukazuje střípky příběhu mého ztraceného království. Ale kouzlo, které ho udržuje, slábne. Pokud nepomůžete, jezero přijde o svou zvláštní moc a zároveň s ní zmizí i zimní krása z tohoto kraje."
"Jak můžeme pomoct?" zeptala se Anička.
"Musíte splnit tři úkoly, které obnoví rovnováhu. První je najít nejčistší sněhovou vločku. Druhý úkol je zapálit oheň v ledovém ohništi. A ten třetí je probudit zpívající stromy."
František a Anička se pustili do prvního úkolu. Hledání nejčistší sněhové vločky nebylo jednoduché. Museli se vydat do hlubokého lesa, kde podle Ledové panny padá nejkrásnější sníh. Les byl zahalen do bělostného ticha, jen křupání sněhu pod jejich kroky narušovalo klid. Vločky se snášely z oblohy jako malé hvězdičky. Dlouho hledali, až promrzli na kost, než si Anička uvědomila, že nejčistší vločka bude ta, která zůstane neporušená. Zachytili tedy vločku na šátek a donesli ji panně.
"Dobře jste si vedli," řekla panna. "Ale teď vás čeká složitější zkouška."
Další úkol byl ještě těžší. Ledová panna jim dala zvláštní kamínek, který mohl zapálit oheň, ale jen tehdy, pokud si budou oba sourozenci naprosto důvěřovat. "Jen čistá spolupráce dokáže zažehnout plamen," varovala je.
Děti dorazily k ledovému ohništi, obklopenému zamrzlými rampouchy, které vypadaly jako krystaly. František se snažil oheň zapálit sám, ale nic se nestalo. Až když Anička přiložila ruku k jeho a oba společně vložili kamínek do středu ohniště, plamen vzplál. Modrý oheň osvětlil krajinu a odrážel se v ledu kolem nich.
"To bylo nádherné," řekla Anička, když pozorovala, jak plamen tančí.
Poslední úkol je zavedl ke zpívajícím stromům, které spaly hluboko pod sněhem. Aby je probudili, museli zahrát melodii na starý ledový zvon. "Melodie je ukrytá v ozvěnách lesa," poradila panna.
Děti se tedy zaposlouchaly do lesa, kde vítr hrál svou vlastní píseň. Zpočátku to bylo jen šumění, ale postupně rozpoznaly jasnou melodii. Pamatovat si ji však bylo obtížné. Hledání ledového zvonu je zavedlo hluboko do lesní jeskyně, jejíž stěny zářily jako diamanty. Když zvon objevili, byl pokrytý námrazou. František ho očistil, zatímco Anička si stále pobrukovala melodii.
"Musíme to zahrát správně," řekla Anička nervózně. Společně se pokusili melodii zopakovat. Zvuk zvonu byl jasný a nádherný. Les začal ožívat – stromy se roztančily, větve se rozezněly jako struny.
Ledová panna se objevila a poděkovala dětem. "Splnili jste úkoly a zachránili mé království. Teď bude jezero poklidně odpočívat a uchovávat zimní krásu."
Když se František a Anička vraceli lesem domů, všimli si něčeho zvláštního. Na stromech se objevily zářivé krystalky, které odrážely světlo měsíce. Byly to jako dárky od přírody, kterou probudili svým úsilím. Když se vrátili do vesnice, začaly padat obrovské sněhové vločky, které zahalily okolí do hustého bílého kabátu.
Večer u ohně Anička přemýšlela o zážitcích u jezera. "Františku, co myslíš, že se stane s Ledovou pannou?" zeptala se.
"Myslím, že bude teď šťastná," odpověděl bratr a položil ruku na její rameno. "Udělali jsme, co jsme mohli. A teď aspoň víme, že v našem lese je něco výjimečného."
Anička přikývla a oba si vyměnili spiklenecký úsměv. Nemohli se dočkat, až se zima znovu zeptá, jestli jsou připraveni na další dobrodružství.
Příští ráno se děti rozhodly zkontrolovat, jestli se vzor na jezeře změnil. Když dorazily na jeho břeh, uviděly, že led byl čistý, bez jediného obrazce. Ale na břehu, tam, kde sníh vytvářel jemné vlnky, našly malé stopy, které mířily do lesa.
"To jsou její stopy!" zvolala Anička.
"Možná se vrací tam, odkud přišla," odpověděl František.
A tak si děti uvědomily, že Ledová panna teď hlídá nejen jezero, ale i les, kde se snoubila kouzla a přírodní síly. Bylo to místo, které si zasloužilo ochranu a úctu.
Od té doby si lidé z vesnice začali jezera více všímat. Už ho nepovažovali za pouhou záhadu, ale za něco, co k jejich krajině patří. A pokaždé, když se led rozzářil odrazem měsíce, vzpomněli si na Aničku, Františka a jejich dobrodružství, které vneslo nový život do jejich domova.
A tak příběh pokračoval – možná už ne tak kouzelný, ale stále plný naděje a úžasu.
Byl jeden malý chlapec jménem Matěj. Jednoho letního pátku ho rodiče zavezli k babičce na venkov. Slunce hřálo střechy chalup a z dálky se ozýval zpěv ptáků. Babička už na něj čekala před vraty, usmívala se a mávala mu.
Bylo jaro, sluníčko hřálo a na dvorku se chystaly velikonoční přípravy. Slepička Koko snášela krásná čokoládová vajíčka, která měl králíček Hopík nabarvit a roznést dětem. Všechno šlo jako po másle – dokud se nestalo něco strašného!
Vysoko nad oblaky, kde se nebe dotýká slunce, žila Iris, kouzelná dívka s vlasy ve všech barvách duhy. Její dlouhé prameny se ve větru leskly jako kapky rosy, a kdykoli se na zemi objevila duha, znamenalo to, že Iris právě cestuje mezi světlem a deštěm. Byla rychlá jako větrný proud, hravá jako letní vlnky na jezerech a její smích zvonil...
Jednoho slunečného rána seděla Lada na terase a pozorovala, jak se sluneční paprsky třpytí na hradních věžích. Princ Radomír si k ní přisedl a s úsměvem se zeptal: "Copak tě trápí, má lásko?"
Jednoho krásného letního rána se Sněhurka probudila s úsměvem na rtech. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a v lesním domečku bylo veselo. Trpaslíci právě dokončovali snídani, když Sněhurka radostně oznámila:
Kdysi dávno, když se narodila princezna Růženka, uspořádali král s královnou velkou slavnost na počest princezniných křtin. Pozvali všechny víly, aby nad jejich dcerou pronesly požehnání. Ale na jednu vílu zapomněli – a ta se rozhněvala. Přišla nepozvána a pronesla kletbu: "Až dosáhne šestnácti let, píchne se o vřeteno a upadne do hlubokého...
Vědomé rodičovství, nebo také mindful parenting, je přístup, který se zaměřuje na prožívání každého okamžiku s dítětem s plnou pozorností a respektem. Tento styl výchovy vychází z principů mindfulness, tedy schopnosti být plně přítomen v daném okamžiku, bez soudů a předsudků. Rodiče, kteří se rozhodnou pro vědomý přístup, se snaží vnímat nejen...