Sněhurka se vydala kempovat

Jednoho krásného letního rána se Sněhurka probudila s úsměvem na rtech. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a v lesním domečku bylo veselo. Trpaslíci právě dokončovali snídani, když Sněhurka radostně oznámila:

"Co kdybychom si udělali výlet do přírody a přespali pod širým nebem? Můžeme jít kempovat!"

Všichni byli nadšení! Začali balit batohy – každý měl svou úlohu. Stydlín pečlivě skládal deky, Štístko si pískal veselou melodii, Dřímal si mezitím zdříml na hromádce polštářků, Kejchal si balil zásobu kapesníků, protože měl neustále rýmu, Prófa pečlivě kontroloval mapu a Šmudla... no, ten se snažil, ale nakonec se většina věcí, co zabalil, musela přebalit znovu. No a Rejpal brblal, že by bylo lepší zůstat doma

"Budu mít bolavé nohy!" stěžoval si. "A co když budou komáři? Nebo...pavouci?!"

Ale když viděl, jak se všichni těší, nakonec se přidal.

Sněhurka se usmívala, jak byli všichni zaměstnaní. "Nebojte se, bude to krásné dobrodružství!" povzbuzovala je. Do velkého košíku naskládala jídlo – chleba, sýr, ovoce i sladké koláčky. Přibalila i hrnce, vařečku a termosku s bylinkovým čajem.

Když měli všechno sbaleno, vyrazili na cestu. Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu a teplý letní vánek jim cuchal vlasy i vousy. Šli dlouho, kolem zurčícího potůčku a vysokých borovic. Prošli voňavými loukami a zdolali kopec, ze kterého byl nádherný výhled na celé království. Občas se zastavili na malou svačinu, napili se vody a pokračovali dál. Někteří trpaslíci si cestu užívali, jiní moc ne – Šmudla zakopl o kořen, až se skutálel dolů, a Štístko se smál tak, že ho to málem stálo rovnováhu. Rejpal si pořád brblal pod fousy, ale i on občas musel přiznat, že výhled byl krásný.

Slunce pomalu klesalo k obzoru, když konečně dorazili do hustého lesa.

"Tady někde bychom mohli rozdělat tábor," navrhl Prófa, rozhlížející se po vhodném místě.

"To místo musí být dokonalé!" řekla Sněhurka. "Chci, abychom měli krásný výhled na hvězdy."

"Ne moc blízko potoka, ať nás v noci nepřekvapí studená mlha," dodal Rejpal.

Po chvíli hledání našli dokonalý palouček mezi vysokými borovicemi. Bylo tam dost místa pro stany a dokonce i prostor na ohniště. Všichni se pustili do práce – trpaslíci stavěli stany a jakmile se setmělo, rozdělali oheň. Kejchal však kýchl tak silně, že skoro shodil kotlík s čajem, což všechny rozesmálo. Plameny tančily a odrážely se v očích všech přítomných. Trpaslíci si pochutnávali na pečených jablkách a maršmelounech a poslouhali strašidelný příběh, který Sněhurka vyprávěla:

"Kdysi dávno, v těchto lesích, žila stará samotářka jménem Morgana. Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale říkalo se, že uměla mluvit se stromy a rozuměla řeči větru. Každý, kdo se odvážil příliš blízko k její chýši, se už nikdy nevrátil. Jednou v noci, když se vesničané rozhodli zjistit pravdu, našli jen opuštěnou chatu a na zemi vyryté vzkazy: ,Neprobouzejte stíny!' A právě od té doby, jakmile padne noc a měsíc je zakryt mraky, lesem prý bloudí její stín, šeptající kolemjdoucím varování. A když někdo neuposlechne a zůstane venku po půlnoci, zmizí v temnotě navždy…"

V tu chvíli zapraskala větev ve tmě. Trpaslíci sebou trhli a přitiskli se k sobě. "To… to byl jen vítr, že?" koktal Stydlín. Ale Sněhurka se jen tajemně usmála a podívala se do plamenů…

Po chvíli se začali cítit nejen vystrašení, ale i unavení. Jeden po druhém se rozloučili a zalehli do svých stanů. "Dobrou noc, Sněhurko!" volali na ni ospale.

"Doufám, že se dnes tady nebude procházet Morgan…" špitl Šmudla.

Uprostřed noci Sněhurku však probudil podivný zvuk.

Šustění...křupání větviček...tiché kroky!

Sněhurčino srdce začalo bít jako o závod. "To musí být... OBROVSKÝ MEDVĚD!" pomyslela si zděšeně. Rychle popadla svou dřevěnou vařečku – jedinou "zbraň", kterou měla – a s odhodláním vykoukla ze stanu.

S výkřikem vyskočila ven, připravena odhánět vetřelce. Jenže místo medvěda spatřila něco úplně jiného...

Stál tam nádherný jednorožec! Jeho srst zářila jako měsíční světlo a dlouhá stříbrná hříva se jemně vlnila ve větru.

Sněhurka zůstala stát s otevřenou pusou.

"Nemusíš se bát," promluvil jednorožec tichým, melodickým hlasem. "Jmenuji se Aurion a přišel jsem vás varovat. Blíží se strašlivá bouře. Musíme všechny rychle probudit a najít útočiště!"

Sněhurka se okamžitě vzpamatovala. "Jdeme na to!"

Jednorožec přikývl a lehce se dotkl země kopytem. Okamžitě se zvedl lehký vánek, který se nesl táborem a jemně pohladil trpaslíky po tváři. Jeden po druhém se probudili.

"Co se děje?" zamumlal Dřímal.

"Musíme pryč! Brzy přijde bouře!" vysvětlila Sněhurka a ukázala na jednorožce.

Trpaslíci chvíli koukali s otevřenou pusou. "To je ale krása!" vydechl Štístko.

Najednou se obloha zatáhla a ozval se první vzdálený hrom. "Rychle! Všichni za mnou!" pobídl je jednorožec.

Běželi pod hvězdnou oblohou, zatímco se kolem nich začal zvedat vítr. Když se objevily první kapky deště, dorazili k velké jeskyni ukryté mezi skalami.

"Tady budete v bezpečí," řekl jednorožec.

Všichni se schoulili do jeskyně právě včas – venku se spustil prudký déšť a vítr divoce cloumal stromy. Blesky osvětlovaly oblohu a hromy otřásaly zemí. Ale uvnitř bylo teplo a sucho.

"Děkujeme ti, že jsi nás zachránil," řekla vděčně Sněhurka.

Jednorožec se jen usmál. "Pomáhat druhým je mé poslání."

Bouře trvala celou noc, ale ráno bylo nebe opět jasné a slunce prosvítalo mezi mraky. Když Sněhurka a trpaslíci vykročili z jeskyně, krajina se třpytila dešťovými kapkami a voněla svěžestí.

Sněhurka se otočila k jednorožci, aby mu poděkovala, ale... byl pryč. Zanechal po sobě jen jemnou stopu ve vlhké trávě, která se třpytila v ranním slunci.

"Byl to opravdový hodný jednorožec," zašeptal Šmudla obdivně.

"A zachránil nás," dodal Prófa.

"No, nebylo to úplně obyčejné kempování, ale byl to tedy zážitek!" smála se Sněhurka.

Trpaslíci souhlasně přikývli a vydali se zpět domů – bohatší o nové dobrodružství a jednoho kouzelného přítele.

A tak skončil jejich nezapomenutelný výlet, který si budou pamatovat už navždy.