Jak Růženka zachránila prince před zlou kletbou

Kdysi dávno, když se narodila princezna Růženka, uspořádali král s královnou velkou slavnost na počest princezniných křtin. Pozvali všechny víly, aby nad jejich dcerou pronesly požehnání. Ale na jednu vílu zapomněli – a ta se rozhněvala. Přišla nepozvána a pronesla kletbu: "Až dosáhne šestnácti let, píchne se o vřeteno a upadne do hlubokého spánku!" Královští rodiče se snažili kletbě zabránit, ale přesto se naplnila. V den svých šestnáctých narozenin se Růženka nešťastně píchla o vřeteno a celé království usnulo spolu s ní. Sto let spala, dokud ji neprobudil statečný princ Filip polibkem pravé lásky.

Ale příběh tím nekončí...

Růženka pomalu otevřela oči. Sluneční paprsky jí pohladily tvář a ona zamrkala. Poslední, co si pamatovala, byla oslava jejích šestnáctých narozenin. A teď? Strop nad ní vypadal zašle a prach jí polechtal v nose. Když se posadila, ucítila v zádech slabou bolest. Spala tak dlouho, že ji celé tělo bolelo!

"Růženko!" vykřikl hlas a do místnosti vběhli její rodiče. Král a královna ji objali tak pevně, až jí došlo, že opravdu uběhla spousta času. "Spali jsme celé století! Celé království zůstalo ponořené do hlubokého snu s tebou."

Princezna se rozhlédla. Místnost byla zaprášená, růže, které kdysi zdobily stěny, zvadly a vše působilo opuštěně. Když vyšla ven, uviděla kdysi nádherné zahrady zarostlé šípkovými keři. Domy byly pokryté mechem a celé město vypadalo jako pohádka, kterou někdo zapomněl dokončit.

"Musíme to dát do pořádku!" rozhodla se Růženka. "Nejde jen o můj spánek, ale o celý náš domov!"

A tak se celé království pustilo do práce. Poddaní vymetali pavučiny, opravovali domy a vyhazovali staré harampádí. Královna a princezna trhaly šípkové keře a král pomáhal opravovat mosty. A princ? Princ Filip byl hned vedle Růženky. Nehodlal se zatím vrátit do svého království. Chtěl jim pomoci!

"Kdybych věděl, že po probuzení budu muset tolik pracovat, možná bych tě nechal spát ještě chvilku," škádlil Růženku Filip, když pomáhal tahat větve. Růženka se zasmála a hodila po něm růžový okvětní lístek. Všichni byli unavení, ale práce ubíhala rychle, a tak se království začalo opět měnit v krásné místo.

Jednoho dne princ odklízel poslední větve, když v rohu zahrady spatřil staré, ale stále ostré vřeteno. "Tahle prokletá věc sem už nepatří," zamumlal a chtěl ho vzít do ruky, když vtom – píchl se! Ještě než stačil cokoliv říct, jeho oči se zavřely a on upadl do hlubokého spánku.

"To snad ne!" vykřikla princezna, která z dálky zahlédla, jak princ upadl. Přiběhla a bez váhání ho políbila, protože polibek z pravé lásky přece zlomil její kletbu. Jenže tentokrát se nestalo nic. Princ spal dál.

Růženka byla zoufalá, ale nevzdávala se. Spolu s rodiči zkoumali staré knihy, povídali si s učenci a mudrci, ale nikdo nevěděl, jak kletbu zrušit. Pak ji napadlo něco odvážného a nečekaného – vyhledat zlou vílu, která ji kdysi zaklela.

"Musím jí čelit," rozhodla se. "Možná, když pochopím její důvody, dokážu ji přesvědčit, aby mi pomohla."

A tak se princezna vydala na cestu. Šla bez doprovodu, protože věděla, že tomuhle musí čelit sama. Po dlouhém hledání našla vílu, která se stále skrývala v hlubokém lese.

"Podívejme se, kdo se právě probudil! Co tu chceš, princezno? Přišla ses mi vysmívat?" zasyčela víla.

"Ne," odpověděla Růženka klidně. "Přišla jsem se omluvit. Když jsem byla malá, nebyla jsi pozvána na oslavu mých křtin. Bylo to nefér a já to chápu. Prosím, odpusť mi to a pomoz mi zachránit prince. On za nic nemůže."

Víla si ji dlouze prohlížela, než nakonec povzdechla. "Omluva je něco, na co jsem čekala celá ta dlouhá léta. Už jsem ani nečekala, že někdo někdy projeví pochopení. Dobrá. Řeknu ti, jak kletbu zrušit, ale nebude to snadné."

Víla jí vysvětlila, že vřeténko bylo vyrobeno ze dřeva jednoho zvláštního stromu v temném lese. Pokud Růženka dokáže najít ten strom, získat z něj kousek kůry a spojit ho s dalšími vzácnými ingrediencemi, mohla by vytvořit hořlavý lektvar, který vřeténko definitivně zničí – a tím zlomí i kletbu.

Když se Růženka vydala do temného lesa, netušila, že to nebude tak jednoduché. Vítr svištěl mezi větvemi a zvedal do vzduchu chomáče mlhy. Když konečně našla strom, poznala ho hned – jeho kůra byla hrubá a měla podivně namodralý lesk, stejný jako mělo vřeteno. Jenže ve chvíli, kdy se ho dotkla, ozval se hluboký hlas:

"Kdo jsi a proč mě rušíš?"

Růženka uskočila dozadu. Strom nebyl obyčejný – byl živý.

"Potřebuji kousek tvé kůry, abych zachránila prince Filipa," odpověděla.

Strom se zachvěl. "Jestli si chceš vzít část mě, musíš nejdřív dokázat, že ti na princi opravdu záleží. Musíš obětovat část sebe."

Růženka ztuhla. Co by mohla obětovat? Neměla nic cenného, nic hmotného, co by stromu mohla dát. Zoufalství jí sevřelo srdce, až se jí podlomila kolena. Opřela se o drsný kmen a po tváři jí stekla slza. Slza spadla dolů, vsákla se do popraskané země a dotkla se kořenů.

Strom se jemně zachvěl a z jeho listů se ozval tichý šepot. "Dala jsi mi vodu ze sebe, princezno. Cítím v ní bolest, ale i lásku. Jsi upřímná, a proto ti pomohu." Jeho kůra se s tichým zapraskáním uvolnila a kus dřeva spadl Růžence do dlaní.

Růženka mu vděčně poděkovala a vydala se zpět, aby shromáždila další přísady – pryskyřici z dubu na okraji lesa, vosk ze svíce, která nikdy neuhasla, a vyschlý lístek růže, jenž spadl v noci za úplňku.

Z těchto surovin uvařila podle vílina návodu kouzelný lektvar. Voněl zvláštně, jako směs růží a bouře. Pak šla k vřetenu, polila ho lektvarem a zapálila. Plameny vyšlehly a Růženka pronesla zaklínadlo. Celé království stálo kolem spícího Filipa a napjatě čekalo. Jakmile vřeteno shořelo na popel, princ se pohnul. Zhluboka se nadechl, otevřel oči a usmál se.

"Ty jsi mě zachránila," zamrkal na ni, sotva se probral.

"Ano, zachránila. A ani to netrvalo sto let!" zasmála se Růženka. "A příště buď, prosím, při úklidu opatrnější a nešahej na ostré předměty holýma rukama!"

Princ se zasmál a oba se vrátili do hradu, kde je přivítali jásající rodiče a poddaní. Společně dokončili obnovu království a uspořádali velkolepou oslavu, na kterou tentokrát pozvali úplně všechny víly! Došlo jim totiž, že na prvním místě by měla být vždy laskavost, vděčnost, empatie a schopnosti porozumět druhým.

A tak žili šťastně až do konce svých dní.