Odvážný ledový drak Bleskomor

Milé děti, věříte na draky? Dnes vám povyprávím příběh o jednom zvláštním drakovi jménem Bleskomor. Tento drak nebydlel v žádné obyčejné jeskyni, ale na vrcholku nejvyšší hory světa – na Mount Everestu, kde mrzne až na kost a kam se dostane jen málokterý živý tvor. Bleskomor byl pyšný na své ledové šupiny, které se leskly jako krystaly, když prolétal blesky a bouřemi. Myslel si o sobě, že je to ten nejkrásnější a nejodvážnější drak na celém světě. Jenže jednoho dne narazil na něco, co ho přimělo pochybovat.

Vysoko nad oblaky, kde je zima tak silná, že by zastavila dech každému živému tvorovi, Bleskomor každý den pozoroval krajinu pod sebou. Všude kolem něj zuřily sněhové bouře a hromy se mísily se světly blesků, které jakoby drakovi vzdávaly hold. Rád roztahoval křídla a nechával se obdivovat samotnými mraky. Pokaždé, když probíhala bouře zesílila, vystoupal do jejiho středu a pozoroval, jak se kolem něj mihají světelné pruhy blesků. V tu chvíli se cítil jako pravý král bouří a hromů.

"Nikdo jiný by tohle nezvládl," říkal si pyšně, když kroužil kolem vrcholu Everestu. "Kdo by měl odvahu žít tam, kde se bouře střetávají a kde se země dotýká nebes? Jen já!" Bleskomor nikdy nebyl dole, v místech, kde žijí lidé. Nijak ho nelákalo prozkoumávat ostatní části planety. Myslel si, že svět už zná – ten svět, který viděl z vrcholku nejvyšší hory.

Jednoho dne ho to však přestalo bavit a pocítil touhu vidět svět z jiné perspektivy. Možná že něco mu dole, na širých pláních, mohlo přinést nové vzrušení. "Já, Bleskomor, nejstatečnější ze všech draků, prozkoumám, co je tam dole," pomyslel si. "Ukažme světu mou krásu a sílu."

Bleskomor se vydal k západu, přes horské hřebeny, lesy a říční toky, až se dostal k břehům nekonečného Atlantského oceánu. Při letu si užíval pohled na krajinu pod sebou – širé pláně, zelené lesy a města, která zdálky vypadala jako malé tečky. Po dlouhém letu přistál na úchvatném místě, kde moře naráželo do skalnatých útesů. Slunce se opíralo do jeho křídel a jeho ledové šupiny zářily jako drahokamy, které házely odlesky na pobřeží.

"Tady mi to sluší," pronesl pyšně a rozprostřel křídla, aby jeho majestátní vzhled vynikl ve slunečním světle. Byl přesvědčen, že na tomhle místě bude zářit jako nikde jinde. Právě v tom okamžiku ale uslyšel zvláštní zvuk – cosi, co jeho uši dosud nezaslechly. Něco tenkého, jemného, ale zároveň radostného. Bleskomor se ohlédl a spatřil za sebou malou holčičku s pruhovaným tričkem a s copánky, která stála na kamenité pláži a překvapeně si ho prohlížela.

"Jééé, drak!" vykřikla holčička nadšeně a začala mávat rukama. "Jsi opravdový drak?"

Bleskomor okamžitě ucouvl. "Co je to za tvora?" říkal si v duchu. Nikdy neviděl žádného člověka, natož takového hlasitého. Na Everestu bylo všechno tiché, osamělé, jen blesky a sníh – ale tady?

"Já… já se tě nebojím!" pronesl, ale jeho hlas se trochu třásl, jako by nevěřil sám sobě. A v tu chvíli si uvědomil, že není tak nebojácný, jak si myslel. Byl zvyklý vzdorovat hromům, ale něco tak malého a roztomilého jako tahle holčička v něm vyvolalo zvláštní nejistotu.

"Neboj se, dráčku!" usmála se holčička a přistoupila o krok blíž. "Já jsem Amálka. A ty jsi určitě ten drak, kterého jsem někde nahoře viděla!" řekla Amálka a prstem ukázala k obloze.

"Ano," odpověděl Bleskomor, "já jsem Bleskomor, ledový drak z nejvyšší hory na světě!" Když to říkal, znovu se narovnal, ale pořád se necítil ve své kůži.

"Lítáš tak vysoko?" zeptala se zvědavě Amálka, "To se musíš bát bouří a hromů."

"Jsem nejodvážnější tvor na planetě. Nebojím se bouří, ani hromů. Já se nebojím ničeho! Skoro… " odpověděl Bleskomor hrdě, ale uvnitř se trochu styděl, že se tak zalekl malé holčičky.

Amálka se však usmála a s pochopením mu odpověděla: "Ale to je v pořádku. Já se taky někdy bojím věcí, které neznám. Třeba když je tma nebo když venku slyším vítr, taky se občas leknu."

Bleskomor se zamyslel. "Vážně? Já se takových věcí ale vůbec nebojím," řekl zamyšleně. Poprvé v životě ho napadlo, že odvaha může vypadat jinak, než si představoval.

Po chvíli se Amálka odvážila říct něco, co ji napadlo už při pohledu na Bleskomorova křídla. "Bleskomore, můžu… můžu se na tobě proletět?" zeptala se váhavě.

Drak byl zaskočený. Nikdy nikoho nesvezl a neuměl si představit, jaké to bude mít na hřbetě člověka. Ale Amálka byla tak drobná a milá, že ji nakonec nechal opatrně vyšplhat na hřbet. Poté rozprostřel svá obrovská křídla a vznesl se s ní do výšky.

Společně se vznášeli nad nekonečným Atlantským oceánem, kde vlny pod nimi vypadaly jako pohyblivé pruhy modré látky. Bleskomor ukázal Amálce, jak je svět nádherný, když se na něj díváte z výšky. Kroužili nad širou modří, obletěli kus pobřeží a vznášeli se nad rozbouřenými vlnami, které narážely na útesy.

Amálka se smála a tleskala radostí, zatímco Bleskomor vykroužil několik elegantních smyček. Holčička byla plná nadšení a Bleskomor cítil hrdost – ne proto, že ho obdivovala, ale proto, že ji mohl potěšit.

Když se vrátili na útes, Amálka mu s úsměvem řekla: "Víš, Bleskomore, já si taky někdy připadám silná a statečná. Ale když je něco neznámé, lekám se. A pak většinou zjistím, že to není tak hrozné, jak se mi na první pohled zdálo."

Bleskomor přikývl. Díky Amálce si uvědomil, že být statečný neznamená, že se nikdy nebojíš, ale že strachu čelíš a pokoušíš se ho pochopit. Oči mu na chvíli zalily vzpomínky na všechny bouře, které přežil, na všechny výzvy, které mu svět nad mraky přichystal. Najednou mu přišlo, že by nebylo špatné sdílet svoje obavy s někým, kdo je schopen je pochopit.

"Amálko, já se taky někdy bojím," svěřil se jí Bleskomor. "Bál jsem se třeba tebe, když jsem tě poprvé spatřil. A někdy když je veliká bouře, tak se bojím i mořských vln, že mě polapí a potopí do hlubin. Ale díky tobě už vím, že je v pořádku si strachy přiznat. Jsme si víc podobní, než jsem si myslel!"

S každým dalším slovem se mezi nimi rozvíjel nádherný vztah. Amálka povídala o svých radostech a obavách, o tom, jak se jednou bála obrovského pavouka, který měl chlupaté nohy. Pak si ho vzala na ruku a zjistila, že pavouk ji nechce kousnout. Nebo když poprvé viděla brokolici - moc se bála ji ochutnat, ale nakonec se odhodlala a brokolice byla moc dobrá.

Zatímco slunce pomalu zapadalo a barvilo oblohu do zlatých a oranžových tónů, Bleskomor se usadil vedle Amálky na útesu. Cítil se klidně, a dokonce se nechal pohladit po svých šupinách, které se na slunci třpytily jako drahokamy. V tu chvíli si uvědomil, že mít kamaráda, který dokáže pochopit strachy i radosti, je ta největší síla, jakou může mít.

Od té doby se Bleskomor občas snesl dolů z hor, aby si hrál s Amálkou. Jeho strach z neznámého se začal vytrácet, jak poznával svět pohledem malé holčičky. Každé setkání mu pomáhalo rozšiřovat obzory a učit se, že strach z nových věcí je normální. Bleskomor si již nebyl tak jistý, zda je skutečně nejodvážnější drak na světě, ale byl hrdý na to, že překonal své obavy a získal opravdového přítele. Každé setkání s Amálkou přinášelo nové zážitky, nové výzvy a nové radosti.

Takže, milé děti, pamatujte: I ti nejsilnější z nás potřebují občas pomoc, aby překonali svůj strach. A pokud se někdy cítíte osamělí nebo bojíte se něčeho nového, nezapomeňte, že s přáteli a rodinou všechno zvládnete lépe.

NAŠE DALŠÍ POHÁDKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY