Králičí školka a výměnný pobyt s novými kamarády

V králičí školce paní učitelka Zaječice připravila překvapení. "Děti, příští týden k nám přijdou na výměnný pobyt kamarádi z jiných škol! Budeme se od nich učit zajímavé věci a oni se zase něco dozvědí o nás." Králičci byli nadšení a hned začali vymýšlet, co všechno budou s novými kamarády dělat.

Když přišel pondělní den, do králičí školky dorazili tři noví hosté: liščátko Lili, jezevec Jeník a malá veverka Verunka. Každé zvířátko mělo svůj vlastní kufřík a trochu se rozhlíželo kolem, jako kdyby se v králičí školce báli.

"Nebojte se, tady jsme všichni kamarádi," vítala je paní učitelka. "Tohle je Fousek, náš nejrychlejší skokan, tady máme Bambulku, která umí krásně kreslit, a tady je malý Lupínek, největší smíšek ve školce. Vítáme vás u nás!"

Hned první den si všichni kamarádi sedli do kroužku a povídali si o sobě. První se představili králíčci.

"My králíčci máme dlouhé uši, které nám pomáhají dobře slyšet. A k tomu umíme i rychle běhat a skákat, takže se dokážeme včas schovat, když hrozí nebezpečí. Jsme býložravci, což znamená, že jíme jen rostliny - třeba trávu, mrkvičky, nebo okusujeme kůru stromů. Bydlíme v norách, které si sami vyhrabeme. Jsou to takové dlouhé a spletité chodby v zemi, kde jsme v bezpečí před predátory." povídala králičí slečna jménem Bambulka.

Další mluvilo liščátko Lili. "Já bydlím s rodinou v doupěti na kraji lesa," začala Lili. "My lišky máme rádi ticho, často chodíme lovit v noci a máme velmi dobrý čich."

Králíčci byli překvapení. "Ty chodíš lovit v noci? Ale u nás je v noci úplná tma a nejde nic vidět," podivil se Honzík.

Lili se usmála. "My lišky máme oči, které vidí i za tmy. Když je úplněk, vidím tak dobře, že bych mohla číst knížku!" Králičci nadšeně žasli a Lili jim slíbila, že je někdy vezme na noční procházku.

Lili se také rozhodla, že králíčkům ukáže, jak lišky tiše našlapují, aby se neprozradily. Králičci se snažili chodit stejně jako Lili, ale bylo slyšet, jak jim tlapky klapou po podlaze. "Chce to trénink," povzbuzovala je Lili.

Úterní den byl věnován jezevci Jeníkovi. "My jezevci máme rádi hlínu," vysvětloval Jeník. "Máme své nory hluboko pod zemí, kde je vždy chladno a bezpečně. Když něco zaslechneme nahoře, můžeme se schovat a nikdo nás nenajde!"

"Pod zemí? Tak to máme společné!" prohlásila Bambulka.

Jeník pokýval hlavou. "Ano, i my jezevci jsme velmi dobří kopáči."

Králičci byli překvapení a hned chtěli vidět, jak Jeník kope. Venku na zahrádce jim Jeník ukázal, jak rychle umí hrabat. Během chvíle měl pod sebou dlouhatánský tunel.

Ve středu si slovo vzala veverka Verunka. "Já umím běhat rychle po stromech a skákat z větve na větev. A nejradši si schovávám oříšky na zimu."

Lupínek si Verunku nedůvěřivě prohlédl. "A co když pak zapomeneš, kam jsi je schovala?"

Verunka se zahihňala. "To se mi stává často. Ale víš co? Když zapomenu, příroda si s tím poradí. Z některých zapomenutých oříšků vyrostou nové stromy!"

"To je úžasné!" řekla Bambulka, která si představovala celý les plný stromů od Verunky. Bambulka Verunku poprosila, aby jí naučila skákat po větvích. Veverčice souhlasila, a tak šly obě ven. Králičí slečna se pokoušela skákat z pařezu na pařez, i když trochu klopýtala. Verunka ji však povzbuzovala a na konci dne už Bambulka skákala jako pravá veverka.

Ve čtvrtek se však objevil první problém. Když přišel čas večeře, paní učitelka přinesla na stůl čerstvou mrkev, salát a trochu zelí. Králíčci byli nadšení, ale liščátko Lili se zamračilo. "Já nemám ráda mrkev. Jím jen maso, brouky a vajíčka," řekla tiše.

"A co ty, Jeníku?" zeptal se Fousek, když si všiml, že i Jeník se netváří zrovna nadšeně.

Jeník zaváhal. "My jezevci jíme spíš hmyz a někdy malá zvířátka. Mrkev moc nejím, ale můžu si vzít aspoň ten salát."

Paní učitelce došlo, že to dnes popletla a donesla příliš malý výběr pokrmů. Rychle spěchala do lesa pro nějaké brouky, našla vajíčka a i pár bobulí. Všichni se tak nakonec skvěle najedli, protože každý si mohl vybrat to, co mu chutná.

Aby večer ještě lépe zakončili, Lili navrhla, že jim zazpívá písničku, kterou ji učila maminka. Králíčci tiše poslouchali a nakonec se všichni přidali. Bylo to veselé zakončení dne.

V pátek dopoledne hráli králíčci a jejich hosté hru na schovávanou. Lupínek se ale schoval tak dobře, že ho nikdo nemohl najít. Liščátko Lili, které má skvělý čich, ho po chvíli našlo, ale začala se posmívat, jak snadno ho našla.

"Ty máš výhodu, že mě cítíš! To není fér!" rozčiloval se Lupínek.

"Ale to není moje vina, že mám dobrý čich!" odsekla Lili.

Všichni se cítili trochu rozladění, až paní učitelka Zaječice zasáhla. "Děti, každý z nás je něčím výjimečný. Někdo má dobrý čich, jiný rychlé nohy a další umí krásně kreslit. Není to o tom, kdo je lepší. Hry jsou o tom, že se všichni bavíme."

Lupínek i Lili se zamysleli a nakonec si plácli. Dohodli se, že příště si zvolí jinou hru, ve které si budou všichni rovní.

V sobotu, kdy byl už skoro konec výměnného pobytu, připravila paní učitelka překvapení. Vzala všechny na výlet do lesa! "Dnes každý z vás předvede, co ho v lese baví nejvíc dělat ," oznámila jim.

Lili jim ukázala, jak se lišky orientují podle pachu. Jeník našel příhodné místo k hrabání a Verunka našla lesní borůvky, které jim všem rozdala. Bylo to krásné odpoledne a všichni si uvědomili, že je zajímavé, jak každé zvířátko vnímá les jinak.

Když nadešla neděle, bylo na čase se rozloučit. "Moc se nám tady líbilo," řekla Lili. "Poznala jsem, že králíčci jsou moc hodní a přátelští."

Jeník přikyvoval. "A já si zamiloval vaši zahrádku. Ta mrkev mi sice stále nechutná, ale jinak je to tu krásné."

Verunka se rozhlížela a povídá: "Musíme se vídat i nadále. Příště přijdete zase vy k nám, co vy na to?"

Všichni králíčci nadšeně přikyvovali. "Ano, budeme se navštěvovat a budeme kamarádi navždy!" řekla Bambulka, která se slzou v oku, objímala Verunku.

Nakonec se každý vydal zpět do svého domova, ale všichni věděli, že se brzy znovu uvidí. Protože praví přátelé si zůstávají nablízku, i když žijí každý jinde.

NAŠE DALŠÍ POHÁDKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY