Anežka byla zvídavá dívenka, která ráda objevovala svět kolem sebe. Nebyla jako ostatní děti ve vesnici, které trávily zimní dny stavěním sněhuláků nebo klouzáním na rybníku. Anežka milovala dlouhé procházky přírodou a snila o tom, že jednou objeví něco úžasného – možná skrytý poklad, tajemnou stezku nebo záhadný zvuk, který by ji zavedl do jiného světa. Jednoho dne, když se probudila do mrazivého zimního rána, uviděla, jak byl celý svět byl pokrytý sněhem a stromy měly na větvích třpytivou jinovatku. Ale to, co upoutalo její pozornost nejvíc, byla třpytící se duha na kopci za vesnicí.
Nebyla to obyčejná duha, jakou můžete vidět po letním dešti, ale zdála se pevná, lesklá, a jako by byla z ledu. Anežka se oblékla do svého teplého kabátku, nasadila čepici a rukavice a rozběhla se ke kopci, aby si ten úkaz prohlédla zblízka. Její srdce bylo plné vzrušení. Už od malička slýchala, že duhy jsou magické a že někde na jejich konci leží poklad. Ale co to znamená, když duha vypadá takhle?
Barvy duhy vypadaly, jako by byly vytesány z krystalu, a třpytily se v paprscích zimního slunce. Anežka vztáhla ruku a dotkla se jí. Překvapeně zjistila, že je duha hladká jako led, ale teplá na dotek. Bylo to, jako by držela kousek světla. Zrovna když se chtěla otočit a zavolat maminku, duha pod jejími prsty zazářila jasným světlem. V tu chvíli se duha začala měnit. Rozprostřela se do šířky a vytvořila schody, které vedly vysoko do mraků.
Anežka, plná zvědavosti a touhy po dobrodružství, vykročila na první schod. Cítila, jak ji obklopila jemná vůně připomínající jarní květiny, a slyšela slabé šepotání, jako by ji duha povzbuzovala, aby pokračovala. Schody byly hladké a lesklé, ale pevné pod nohama. "Co mě tam nahoře čeká? A co když se nebudu moci vrátit?" Říkala si. Brzy se ocitla mezi mraky. Bylo tam měkko, jako by šlapala po nadýchané peřině, a vzduch byl prosycen vůní květin a sladkého medu.
Najednou před ní stanula velká brána z duhového světla. Brána se otevřela a Anežka vstoupila do světa, jaké si ani neuměla představit. Na louce plné zlatých květů spatřila draka. Nebyl to strašidelný drak, jakého znala z pohádek, ale krásný tvor s perleťovými šupinami, které odrážely všechny barvy duhy. Jeho křídla byla obrovská a jejich pohyb zněl jako jemné burácení vzdáleného moře. Drak se jí představil jako Aurix.
"Vítej, Anežko," řekl drak hlasem, který zněl jako jemný zvuk větru. "Jsem strážce duhového mostu. Tento svět je domovem kouzelných bytostí a tys byla vybrána, abys nás navštívila."
Anežka se nejprve trochu styděla, ale pak se odvážila zeptat: "A kdo ještě tady žije?"
Aurix se usmál a pokynul jí, aby šla za ním. Provedl ji krajinou plnou úžasných tvorů. Na rozkvetlé louce skákali zlatí jednorožci s hřívami, které se třpytily jako hvězdy. Jeden z jednorožců, jménem Stardust, se k ní přiblížil a nechal ji pohladit si jeho hebkou srst. Nad hlavou jí prolétali ptáci s pery zářícími jako drahokamy a zpívali melodie, které Anežku dojímaly až k slzám.
Aurix ji zavedl k jezeru, které bylo tak průzračné, že v něm viděla zrcadlit nejen oblohu, ale i neviditelný svět pod hladinou. Tam zahlédla vodní víly s třpytivými křídly a jejich smích zněl jako zvonky. Jedna z nich, jménem Mira, vystoupila z vody a darovala Anežce perličku, která prý splní jedno přání.
Anežka si s úžasem prohlížela vše kolem. "Jak je možné, že jsem sem přišla?" zeptala se Aurixe.
"Duhový most se objeví jen tehdy, když svět lidí a svět kouzel potřebují být propojeny. Ty jsi první člověk po mnoha staletích, který ho našel," vysvětlil Aurix. "A teď máš možnost přinést kousek tohoto světa zpět s sebou, aby lidé nezapomněli na kouzla, která se skrývají všude kolem nich."
Anežka strávila v tom světě hodiny, možná dny, poznávala další kouzelné bytosti a učila se o jejich životě. Viděla víc, než by kdy považovala za možné. Potkala světluškové tanečnice, které svým tancem malovaly světelné obrazce na noční oblohu. Objevila stromy, které mluvily hlubokými, laskavými hlasy, a vyprávěly jí příběhy staré tisíce let. Jedním z jejích nejkrásnějších zážitků však bylo setkání se stádem okřídlených lvů, jejichž majestátní hřívy připomínaly plameny.
Při jedné z těchto procházek se jí však zastesklo po domově. Seděla u duhového jezera a hladila perličku, kterou dostala od víly Miry. "Co když se už nikdy nevrátím?" zašeptala do ticha. Perlička se v její dlani na okamžik zahřála a ozvalo se tiché šepotání, které ji uklidnilo.
Aurix, který seděl poblíž, ji pozorně sledoval. "Cítím, že tvé srdce patří nejen sem, ale také tvému světu," řekl. "A to je v pořádku. Kouzelný svět a svět lidí se potřebují navzájem. Tvým úkolem je teď přinést něco, co je spojí."
"A co mám přinést?" zeptala se Anežka zmateně.
"To, co sama uznáš za správné," odpověděl Aurix s tajemným úsměvem.
Nakonec nastal čas vrátit se domů. Aurix ji doprovodil zpět k duhovému mostu a vysvětlil jí, že most se může objevit znovu, jen pokud lidé budou ochotni věřit v kouzla. Když Anežka vykročila na první schod vedoucí dolů, cítila, jak se jí srdce sevřelo – jako by opouštěla starého přítele. "Nezapomeň, Anežko," zavolal za ní Aurix. "Kouzla nikdy nezmizí, dokud v ně budeš věřit."
Když se Anežka vrátila domů, její maminka a tatínek jí nevěřili, že zažila něco tak výjimečného. "To je jen tvá fantazie," smáli se laskavě. Ale když jim ukázala perličku od Miry, která se ve světle třpytila všemi barvami duhy, přestali se smát. Anežka jim začala vyprávět o dracích, jednorožcích a kouzelném světě nad mraky.
Její příběh se brzy rozšířil po celé vesnici. Někteří lidé se usmáli a pokývali hlavou – vždyť děti mají tak krásnou fantazii! Ale jiní, ti, kteří ještě nezapomněli, jaké to je věřit, začali zvedat oči k obloze, hledat duhy a doufat, že i oni najdou cestu do kouzelného světa.
Anežka se nikdy nepřestala dívat na svět jinýma očima. V každém třpytu ranní rosy viděla odlesk duhy, v ptačím zpěvu slyšela melodie kouzelného světa a v šepotu stromů znovu poznávala hlas starých přátel. Aby spojila oba světy, začala dělat malé věci, které měly velký význam. Sázela stromy, stavěla krmítka pro ptáčky a vyprávěla dětem, jak důležité je starat se o přírodu, protože právě v ní se kouzla ukrývají.
Jednoho dne, když byla zase na procházce, ucítila na tváři jemný vánek, který jí připomněl hlas Aurixe. "Pamatuj, Anežko, kouzla nikdy nezmizí." Anežka se usmála, podívala se na oblohu a věděla, že její dobrodružství možná ještě neskončilo.
Byl jeden malý chlapec jménem Matěj. Jednoho letního pátku ho rodiče zavezli k babičce na venkov. Slunce hřálo střechy chalup a z dálky se ozýval zpěv ptáků. Babička už na něj čekala před vraty, usmívala se a mávala mu.
Bylo jaro, sluníčko hřálo a na dvorku se chystaly velikonoční přípravy. Slepička Koko snášela krásná čokoládová vajíčka, která měl králíček Hopík nabarvit a roznést dětem. Všechno šlo jako po másle – dokud se nestalo něco strašného!
Vysoko nad oblaky, kde se nebe dotýká slunce, žila Iris, kouzelná dívka s vlasy ve všech barvách duhy. Její dlouhé prameny se ve větru leskly jako kapky rosy, a kdykoli se na zemi objevila duha, znamenalo to, že Iris právě cestuje mezi světlem a deštěm. Byla rychlá jako větrný proud, hravá jako letní vlnky na jezerech a její smích zvonil...
Jednoho slunečného rána seděla Lada na terase a pozorovala, jak se sluneční paprsky třpytí na hradních věžích. Princ Radomír si k ní přisedl a s úsměvem se zeptal: "Copak tě trápí, má lásko?"
Jednoho krásného letního rána se Sněhurka probudila s úsměvem na rtech. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a v lesním domečku bylo veselo. Trpaslíci právě dokončovali snídani, když Sněhurka radostně oznámila:
Kdysi dávno, když se narodila princezna Růženka, uspořádali král s královnou velkou slavnost na počest princezniných křtin. Pozvali všechny víly, aby nad jejich dcerou pronesly požehnání. Ale na jednu vílu zapomněli – a ta se rozhněvala. Přišla nepozvána a pronesla kletbu: "Až dosáhne šestnácti let, píchne se o vřeteno a upadne do hlubokého...
Jako maminka dvou dětí často hledám způsoby, jak je zabavit a zároveň podpořit jejich kreativitu a samostatnost. Jednou z našich oblíbených aktivit je výroba domácí modelíny, která je nejen zábavná, ale i cenově dostupná a bezpečná. Ráda bych se s vámi podělila o osvědčený recept, který zvládnete připravit během chvilky.
Znáš ten pocit – sotva děti vstanou, už slyšíš: "Mami, já se nudím!" A to i přesto, že mají plný pokoj hraček. Pokud nechceš, aby trávily celý den u tabletů a telefonů, ale zároveň potřebuješ trochu času na kafe (nebo práci z domova), tady máš 15 skvělých tipů na praktické aktivity, při kterých se třeba i něco naučí.
Abychom mohli hřát, nesmíme vyhořet!