Čarodějnice Klárka a týden bez magie

Hluboko v lese, kde v noci svítily světlušky jako drobné lampičky a kde se stromy šeptem bavily mezi sebou, stála malá chaloupka. Byla celá porostlá mechem a popínavými rostlinami, ale nebyla opuštěná! Právě naopak. Uvnitř lesa, kde stromy šepotají tajemství a noc svítí zázračnými světluškami, žila čarodějnice Klárka. Bylo jí už 110 let, což znělo jako vysoké číslo pro lidského človíčka. Ale pro Klárku? Bylo to vlastně jen pouhých lidských deset let. Čarodějnice, jako ona, totiž žijí dlouho, mnohem déle než obyčejní lidé. A tak Klárka, i když vypadala jako malá, již byla na světě poměrně dlouho a kouzla pro ni byla stejně přirozená jako dýchání. Neuměla si představit jediný den bez nich.

Ráno se Klárka probudila ve své podkrovní ložnici, protáhla se a rozhlédla kolem sebe. Pak vstala a započala den zaklínadlem:

"Postel, krásně se ustel!" pronesla jasným hlasem a lusknutím prstů se peřina sama uhladila, polštář se krásně načechral a vše vypadalo, jako by tu právě uklidila uklízecí četa. Pak zamířila do kuchyně, kde už na ni čekal její nejlepší kamarád – černý kocour Sirius. Seděl u prázdné misky a nervózně vrtěl ocasem.

"Dobré ráno, čarodějko," zamňoukal nakonec, když ho Klárka zahlédla. Protáhl se a zíral na ni.

"Dobré ráno, Siriusi," usmála se Klárka. "Co bys dneska měl k snídani?"

"Dnes chci rybí konzervu!" zamňoukal kocour a zakroužil kolem misky. Klárka se zasmála a mávla hůlkou.

"Kocoure, nechť je tvá miska plná!" V tu ránu se před Siriusem objevila jeho oblíbená konzerva s tuňákem. Spokojeně se do ní pustil, zatímco Klárka chystala snídani pro sebe.

"Hmm, to je lepší," zavrněl Sirius s plnou pusou. Klárka mávla hůlkou znovu a v kotlíku začalo klokotat mléko, na stole se objevily teplé palačinky s jahodovým džemem a kakao se samo zamíchalo lžičkou.

"Dnešní den bude perfektní," usmála se, když se posadila a začala si užívat svou snídani.

Na oběd si lusknutím prstů vykouzlila voňavý, nadýchaný mrkvový dort s polevou. Pak popadla svou kouzelnou knihu, která byla plná starobylých zaříkadel, vyskočila na létající koště a zamířila do lesa pro nové bylinky na lektvar. Létání bylo její nejoblíbenější činnost. Svištěla mezi větvemi, zatáčela mezi stromy a smála se nahlas, když se jí povedlo udělat malou piruetu ve vzduchu. Pak přistála na palouku, kde nasbírala kouzelné bylinky. Každá měla jinou schopnost – některé léčily nemoci, jiné hojily rány. Dnes sbírala bylinky na duhový kouzelný čaj.

Po návratu domů si naložila kousek mrkvového dortu, udělala si duhový čaj a chtěla si u toho přečíst nová kouzla. Ale jakmile se rozhlédla po stole… Kniha byla pryč!

"Siriusi! Kam jsem ji jen mohla dát?" ptala se zoufale.

"Měla jsi ji naposledy tady," zamňoukal kocour a ukázal ocasem na prázdné místo na stole. Klárka hledala pod stolem, na poličkách, v truhle, dokonce i v krbu! Ale kniha nikde. "Věštecká koule mi určitě poradí!" napadlo ji. Běžela ke své kouli, která se třpytila mlhavým světlem. "Ó, koule moudrá, kde je má kniha?" ptala se Klárka napjatě, když si sedla na zem před svou věšteckou kouli. Kocour Sirius si lehl na stůl vedle ní. Koule zablikala a její skleněný povrch se rozzářil. "To je tvá výzva, Klárko!" řekla koule. "Musíš dokázat, že umíš žít bez magie celých 5 dní." "Cože?" vydechla Klárka v šoku. "Ale já bez kouzel nemůžu fungovat! Co budu dělat?" Koule se tiše zakymácela, jakoby si promýšlela odpověď. "Tento týden je tvým úkolem naučit se žít jinak. Bez kouzel. Budeš mít možnost zjistit, jaké je to dělat věci rukama a svojí vlastní silou. Není to trest, Klárko. To, co si odneseš, ti bude nápomocné po celý zbytek tvého dlouhého života." Klárka zamrkala a chvíli mlčela, pokoušejíc se pochopit, co jí koule vlastně říká. "Ale proč?" nakonec se zeptala. "Vždyť mám kouzla! Nepotřebuji umět nic jiného!" Koule zablikala znovu a odpověděla tiše. "Právě proto, že se spoléháš jen na kouzla, tvá duše nemá možnost se naučit nové věci. Kouzla mohou usnadnit spoustu věcí, ale skutečné kouzlo je, když si zvládneš vytvořit něco sama, bez pomoci magie. A navíc… tento týden se budeš muset naučit, že každý problém má víc než jednu cestu k vyřešení. Budeš mít příležitost objevit sílu, která je ukrytá uvnitř tebe." Klárka se zamyslela a cítila, jak se v ní rodí zvláštní pocit, něco mezi zvědavostí a strachem. "Ale co moje hůlka? Můžu ji použít?" "Tvá hůlka je teď také deaktivována," odpověděla koule, její hlas se nyní rozléhal s určitým důrazem. "Používat ji tento týden nebudeš. Ale neboj, Klárko, i bez ní zjistíš, že máš sílu. I ty, i tví přátelé." Sirius se zvědavě otočil. "Takže žádná kouzla? Ani pro mě? Co teď budu jíst?!" Klárka se zasmála. "Nevím, ale snad zjistíme, jak si poradit i bez kouzel."

V pondělí ráno Klárka natáhla ruku po hůlce… a pak si vzpomněla. Žádná kouzla. Vstala a zkusila postel ustlat ručně. Ale polštář pořád padal, deka se mačkala, a když se konečně povedlo, Sirius jí na ni skočil a všechno rozházel. Ustlat postel bez kouzel? Katastrofa! Klárka vše opravila a udělila zákaz skákání po posteli.

Úterý – Jak se vlastně vaří? Bez kouzelného hrnce si musela sama rozdělat oheň, nakrájet chleba a ohřát mléko. První pokus dopadl bídně – mléko vykypělo a chléb spadl Siriusovi na hlavu. Ale napodruhé už se jí to povedlo. A víte co? Chutnalo to mnohem lépe, než kdyby to vykouzlila hůlkou!

Ve středu zažila Klárka další velký úspěch. Rozhodla se opravit starou lavičku před chaloupkou. Vzala hřebíky a kladivo a po dlouhé dřině byla lavička pevná jako nikdy předtím. "Víš, že jsi docela šikovná?" zamňoukal Sirius. "Možná mám talent!" usmála se Klárka.

Ve čtvrtek už ji docházely zásoby bylinek a potřebovala si zaletět pro nové. Ale vzpomněla si – i létání na koštěti je kouzlo. Musela tam zajít pěšky. Cesta do lesa bez létajícího koštěte byla dlouhá a náročná. Ale měla čas si všímat věcí, které předtím nikdy neviděla – drobných broučků, zpěvu ptáků, lesklých kamínků. "Možná mi pomalý život nevadí," řekla si.

V pátek dostala Klárka chuť na jablečné muffiny. Byl večer, svítil měsíc a Klárka pekla muffiny úplně sama – bez kouzel! A byly to ty nejlepší, jaké kdy ochutnala. "Asi to tak budu dělat častěji," řekla si Klárka.

Další ráno, po uplynutí pěti dní výzvy, si Klárka sedla na svou opravenou lavičku, opřela se o její dřevěnou opěrku a s úsměvem pozorovala vycházející slunce. Ve vzduchu se linula vůně domácích muffinů a čerstvě upečených palačinek, Sirius spokojeně předl na jejím klíně, a vedle ní se zjevila její znovu nalezená Kniha kouzel. Hůlka, která po celý týden ležela nečinně v rohu, se znovu aktivovala.

Tak dlouho žila bez kouzel, a i když to na začátku bylo těžké, nakonec si uvědomila, že některé věci si opravdu užívala – pečení, opravování a pomalé procházky přírodou. Některé činnosti ji moc nebavily – jako třeba ustýlání postele nebo sekání dřeva. Ale to byla jen maličkost. Každý má rád něco jiného, a tak je v pořádku.

Víš, Siriusi," začala Klárka s úsměvem, "teď, po všech těch zážitcích, jsem si začala mnohem víc vážit lidí. Ti, kdo kouzla nemají, musí všechny věci zařizovat sami, krok za krokem, bez pomoci magie. A to je vážně obdivuhodné. Lidé jsou úžasní, protože i bez kouzel dokážou vyřešit spoustu problémů a překonat nástrahy života. Já teď vím, jaké to je, když něco nejde podle plánu. A když nám něco nejde, je je důležité si umět říct o pomoc. Třeba při pečení nebo při opravě lavičky…"

Sirius se zasmál, jako by tomu rozuměl, a pohodlně si uvelebil kožíšek na Klárčině klíně. A Klárka, s vědomím, že kouzla jsou stále v její ruce, si také slíbila, že bude používat svou magii s rozumem. A především – že se nikdy nebude bát požádat o pomoc, když bude něco potřebovat. Ať už kouzelnou, nebo lidskou.