Babiččino vyprávění o včelkách

Byl jeden malý chlapec jménem Matěj. Jednoho letního pátku ho rodiče zavezli k babičce na venkov. Slunce hřálo střechy chalup a z dálky se ozýval zpěv ptáků. Babička už na něj čekala před vraty, usmívala se a mávala mu.

"Vítej, Matýsku! Jak já se na tebe těšila!" zvolala a pevně ho objala. Matěj se usmál a vdechl vůni babiččiny zástěry, která voněla po vanilce a skořici. Babička ho vždycky přivítala s otevřenou náručí a s takovou vůní v kuchyni, že se mu hned sbíhaly sliny. Tentokrát ho čekal talíř plný nadýchaných bramborových knedlíků s uzeným masem a se zelím.

Po dlouhé cestě z města měl hlad jako vlk, a tak babička neztrácela čas a posadila ho ke stolu ještě dřív, než si stihl vybalit. Matěj vylízal celý talíř a jako sladkou tečku dostal domácí borůvkový koláč, který voněl po celém domě.

Po obědě si vyšli ven na dvorek, kde se babička posadila na lavičku pod starou hrušeň a Matýsek pobíhal kolem, pozoroval květiny a brouky, sbíral kamínky a poslouchal zpěv ptáků. Dokonce si postavil malou pevnost z dřevěných bedýnek, zatímco babička si spokojeně pletla svetr a pozorovala ho. Povídali si o všem možném, o škole, o kamarádech, a jak se mají Matějovy rodiče. Čas utíkal jako voda.

Když vtom si všiml něčeho zvláštního – ve vzduchu kolem kvetoucí lípy poletovali malí zlataví brouci, kteří se pilně otáčeli kolem květů!

"Babi, podívej! Letající brouci! Jsou úplně zlatí. Jak se jmenují?" vykřikl udiveně a ukázal na drobné tvorečky bzučící ve vzduchu.

Babička se zasmála a pohladila ho po vláskách. "To nejsou brouci, Matýsku, to jsou včelky. Jsou velmi důležité pro přírodu – pilně pracují, sbírají sladký nektar z květů a nosí ho domů, do úlu."

Matěj se zamyslel a nakrčil nos. "Do úlu? Co to je?"

"To je jejich domeček, kde všechny včelky bydlí pohromadě. V úlu má každá včelka svou práci. Jsou tam dělnice, trubci a včelí královna," vysvětlovala babička trpělivě.

Matěj se posadil vedle ní a zvědavě se zeptal: "A co dělají ty dělnice?"

"To jsou nejpilnější včelky ze všech. Sbírají nektar a pyl z květin a nosí ho do úlu. Tam z něj vyrábějí med, který si rádi dáváme na chleba nebo do čaje. A taky pomáhají rostlinám – když přelétají z květu na květ, opylují je a díky tomu nám rostou jablka, hrušky a další ovoce. Taky staví plástve medu, krmí mláďata, uklízí úl a dokonce i hlídají vchod před nebezpečím."

"A ti trubci?"

"Trubci jsou samci, ti v úlu nemají tolik práce jako dělnice. Jejich nejdůležitější úkol je postarat se, aby měla královna děti, aby mohl vzniknout nový roj."

"A co ta královna? Má taky korunu jako opravdová královna?" vykulil Matěj oči.

Babička se usmála. "No, korunu sice nemá, ale je to ta největší a nejdůležitější včelka v celém úlu. Klade vajíčka, ze kterých se líhnou nové včelky. Bez ní by úl nepřežil."

Matěj chvilku mlčel a pak se zase zeptal: "A jak dlouho včelky žijí?"

"To záleží na tom, jaká je to včelka. Dělnice žijí jen pár týdnů, zatímco královna může žít i několik let."

"A co dělají, když prší?"

"To se schovají v úlu a čekají, až se počasí zlepší. Vědí, že by je déšť mohl stáhnout k zemi a ony by se utopily."

"A co když si nějaká včelka chce dělat, co chce?" ptal se dál Matěj.

Babička se rozesmála. "Včely jsou tým, Matěji. Každá ví, co má dělat, a pracují společně. Jen díky tomu může úl přežít."

Matěj chvíli přemýšlel. "Takže včelky jsou vlastně jako rodina?"

"Přesně tak," přikývla babička. "Drží při sobě a pomáhají si. A víš, co je na nich ještě zajímavé?"

Matěj zavrtěl hlavou.

"Když včela najde dobrý zdroj nektaru, neumí to říct slovy jako my. Tak místo toho tancuje!"

"Tancuje?" Matěj se rozesmál. "To je legrační!"

"Ano. Krouží, vrtí se a pohybuje tak, že ostatní včelky poznají, kde mají hledat květy. Je to jejich tajný jazyk. Ostatní včelky podle toho poznají, kde mají letět, a jak daleko ty květiny jsou. Čím víc se včelka vrtí, tím lepší místo našla. A když je nebezpečí, vydávají zvláštní zvuky a třepotají křídly, aby varovaly ostatní."

"A jak se brání, když jim hrozí nebezpečí?" zajímal se Matěj.

Babička se na chvíli zamyslela a pak řekla: "Včelky mají na svém zadečku žihadlo, které používají jen v případě velkého ohrožení – třeba když se někdo pokusí rozbít jejich úl nebo je sevře v dlani. Ale víš, Matýsku, když včelka bodne, její žihadlo zůstane v kůži a ona bohužel umírá. Proto bychom na ně měli být opatrní a neplašit je. Když je necháme v klidu pracovat a nebudeme kolem nich mávat rukama nebo na ně sahat, nikdy nám neublíží."

Matěj chvíli přemýšlel a pak se pousmál. "Takže když příště uvidím včelku, mám zůstat v klidu, neběhat kolem ní a nesnažit se ji plácnout?"

Babička přikývla a usmála se. "Přesně tak, Matýsku. Včelka jen pilně pracuje a my jí musíme nechat prostor. Bez včelek bychom neměli ovoce, zeleninu, med, ani krásné květiny. Jsou nesmírně důležité pro celý svět."

Slunce pomalu klesalo za obzor a na dvorku se začalo stmívat. Babička se zvedla a vzala Matěje za ruku. "Pojď, uvařím nám horkou čokoládu a dáme si k ní domácí buchtu."

"A s medem?" zeptal se Matěj vesele.

"No samozřejmě, včelky by se urazily, kdybychom ho nepoužili," zasmála se babička.

"Babičko," řekl Matěj zamyšleně. "Děkuju, že jsi mi pověděla o včelkách. Jsou vážně zajímavé."

Babička se usmála. "To jsem ráda. Teď, když uvidíš včelku, budeš vědět, jak je důležitá a proč si jí musíme vážit."

Matěj se podíval na zahradu, kde se poslední včelky vracely do svého úlu. "Až pojedu domů, povím to mamince a tatínkovi. A až si namažu chleba medem, budu vědět, kolik práce za tím je!"

Babička ho pohladila po vlasech. "Správně uděláš. Každý, kdo zná včelky, si jich musí vážit."

A tak společně popíjeli sladkou čokoládu a Matěj si představoval celý včelí úl plný pilných včelek, jak tančí ve vzduchu a povídají si svými pohyby. Když šel pak spát, usnul s úsměvem na tváři a zdálo se mu o zlatavých včelkách, které tancovaly ve světle zapadajícího slunce.