Pohádky o princeznách

Vysoko nad oblaky, kde se nebe dotýká slunce, žila Iris, kouzelná dívka s vlasy ve všech barvách duhy. Její dlouhé prameny se ve větru leskly jako kapky rosy, a kdykoli se na zemi objevila duha, znamenalo to, že Iris právě cestuje mezi světlem a deštěm. Byla rychlá jako větrný proud, hravá jako letní vlnky na jezerech a její smích zvonil jako kapky deště na okap.

Jednoho dne se Iris zastavila na nejvyšším oblaku a zahleděla se dolů na lidský svět. Děti běhaly po loukách, lidé se smáli, tančili, ochutnávali dobroty a objímali se. Všechno vypadalo tak kouzelně a naplněné radostí.

"Ach, jak ráda bych si to vyzkoušela!" povzdechla si Iris.

Jednoho krásného rána si moudrý král zavolal svou dceru, princeznu Zlatku. "Má drahá Zlatko," řekl s úsměvem, "nyní je čas, abys ukázala, že jsi připravena stát se královnou. Dávám ti tento měšec zlatých mincí. Nauč se s nimi dobře hospodařit, protože jako královna budeš mít na starosti nejen své bohatství, ale i blaho našeho lidu. Až budeš...

Kdysi dávno, když se narodila princezna Růženka, uspořádali král s královnou velkou slavnost na počest princezniných křtin. Pozvali všechny víly, aby nad jejich dcerou pronesly požehnání. Ale na jednu vílu zapomněli – a ta se rozhněvala. Přišla nepozvána a pronesla kletbu: "Až dosáhne šestnácti let, píchne se o vřeteno a upadne do hlubokého...

Jednoho slunečného rána seděla Lada na terase a pozorovala, jak se sluneční paprsky třpytí na hradních věžích. Princ Radomír si k ní přisedl a s úsměvem se zeptal: "Copak tě trápí, má lásko?" 

Jednoho krásného letního rána se Sněhurka probudila s úsměvem na rtech. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a v lesním domečku bylo veselo. Trpaslíci právě dokončovali snídani, když Sněhurka radostně oznámila:

"Co kdybychom si udělali výlet do přírody a přespali pod širým nebem? Můžeme jít kempovat!"